Ani letošní jarní Dahábek se příliš nelišil od těch předchozích. Výborná parta, plno legrace, teplo, sluníčko, pivko Sakara, fotbal a hlavně potápko.

Tentokrát jsme se rozdělili do celkem čtyř skupin, přičemž  si každá parta zvolila svůj způsob potápění. Díky našim divemásterům a vedení Planetdivers, nám tak bylo umožněno, abychom se zapotápěli všichni, i ti méně zkušení!

Skupina: Jirka, Vláďa , Radimírka, Michal ,  ve finále ,,naučila" svého divemastera Wahida (výborný kluk) konečně hlásit svůj stav vzduchu v lahvi!

Skupina. Rudánek, Honzík jun., Věrka a Jana  ,,naučila" svého opět výborného divemástera Shenawa pár slov česky.

Skupina: Pavlína se Sabinou ,,naučila" svého ,,modelového" divemástera jak se dokonale starat o své klientky kurzu OAWD .

a nakonec drobná skupinka vytvořená mnou a Honzíkem sen.  ,,nenaučila" nikoho nic ! ? , zato jsme pilně trénovali jak přežít pod vodou !

Pár foto které hovoří za vše ! , a na podzim huráááá do Dahabu.

Díky všem

Jaromír

Další Sabčiny fotky naleznete v sekci fotogalerie, v adresáři Dahab 2012

nebo po kliknutí na tento odkaz:

http://www.hastrman.cz/fotogalerie/category/8-dahab2012.html

S ohledem na časté dotazy zahraničních tiskových agentur i našich věrných čtenářů si Vám dovolujeme poskytnout ucelenou a objektivní informaci o operaci Dahab Jaro 2012 z michalova pera....

Sluneční lázeň na Rumchalpě

Sobota 3. 3. 2012

Krásné sobotní dopoledne nás uvítala ledová plocha zalitá sluncem. Příjemná jarní teplota lákala ke slunění, ale přijeli jsme kvůli čvachtání. Nejsme tu sami, a tak se raději soukáme se do suchoňů, aby nás nějaký kalič nepředběhl. Suchý support Jana pořizuje nezbytnou fotodokumentaci a pak už zajíždíme pod ledový strop. V koruně stromu kousek od vstupního plata pozorujeme štiku, máme však namířeno do zadní části lomu, a tak ji zamáváme a pokračujeme k 5 m platu. Tady teprve vážeme primární úvaz. Poctivě vyvazujeme a postupujeme pod skalní stěnu, která zastiňuje rozlehlou část lomu. Oči přivykají šeru, viditelnost se lepší. Konec hlavního bubnu, ale stále nejsme u jachty. Navazujeme cívku a brzy jsme u cíle. Kolem jachty je již asi 6 m, byť trochu méně, než před týdnem. S úspěchem testujeme novou lampu značky „Fussboden“ s neuvěřitelnou svítivostí. Ostrý kužel led světla je dobře viditelný i za denního světla a v útrobách lodi hrozí propálením díry do jejího boku. Zpáteční cesta je zpestřena zaplavením mojí (původně) suché rukavice Kubi. Naštěstí kombinace suché rukavice a vnitřní 1 mm neoprenové freediverské rukavice zafungovala, a mohl jsem bez ztráty citlivosti v pohodě domotat celý buben. Vracíme se k platu, štika je na svém místě, ale pokusu o pohlazení se vyhýbá. Necelá hodina v třístupňové vodě je tak akorát. Lezeme ven, balíme a těšíme se na teplou polévku v bistru Na Kumburáku. Ta nikdy nezklame :-) 

 Boďa, Tomáš a suchý suport Jana

Naše malá skupinka (já, Jitka a Pepa) se tentokrát vydala na průzkumnou akci pod rovník, na nejjižnější atol Malediv ADDU.

Přímý let z Mnichova na Male a pak malým letadélkem 630km jižněji na poslední ostrůvek Malediv GAN.

Resort Equator Village byl vybudován z bývalých kasáren ,,Britich Royal Air Force" v těsné blízkosti malého letiště.

Dobré ubytování v bungalowech , výborný kuchař , horko jak v pekle , vodička +30°C, krásné pláže a studené pivko , prostě Maledivy nikdy nezklamou.

Rychle se zapsat na potápěčské bázy a ráno hurá na ně !

Již při prvním ponoru jsme zjistili , že popisovaná drobná devastace korálů je daleko větší. Vlivem klimatického jevu ,,El Nino" s kombinací ,,tsunami" připomínají vnější i vnitřní reefy spíš hřbitov , kde v pásech několika stovek metrů není vůbec nic živého ! ? a tak nejlepší ponory byly ve vtokových kanálech , kde se proháněly manty , žraloci , barakudy , kranasové a ,,jateční" tuňáci s napoleónama.

V atolu leží v hloubce 33m také 140m dlouhý vrak britsté lodě torpédované v roce 1943 japonci ,,BRITISCH LOYALTY" . Loď leží na boku, již značně porostlá korály a je domovem velkých seskupení klípek a dalších rybek.

Přilehlé ostrůvky jsou propojeny silnicí a mosty a tak večerní projížďka na skůtru (néééé na kole ,,více Pepa") po vesničkách kde žijí místní obyvatelé a úžasných lagunách s prohřátou vodou , je příjemným završením našeho pobytu.

Tak kam příště ? ... Jaromír

Vážení potápníci a potápky,

dovolte mi, abych doplnil Jaromírovu krátkou reportáž o naší malé expedici na Addu Atol. Ten je nejjižnějším samosprávným celkem Malediv a nachází se několik stupňů pod rovníkem. Také jsme po přeletu rovníku, ještě na palubě letounu letecké společnosti Maldives obdrželi certifikát o jeho přeletu, chvála bohu, že bez námořnických zvyků páchaných na plavčících překračujících poprvé Severní polokouli.

Protože každá výprava pro mě končí až doma, kdy se opět přivítám mimo jiné i se svým čtyřnohým přítelem, chtěl bych tuto zprávu doplnit o výsledky jeho kontroly vynaložených nákladů na expedici.

Jak již někteří vědí, náš Ronánek, tak se jmenuje, je pes zvídavý a velmi důsledný. Je to prostě gauner s výrazem anděla.

Po mém příjezdu domů vyčmuchal peněženku s Evropskou měnou a platební kartou. Mince z ní vysypal do pelíšku, eura dvakrát přežvějknul a zmuchlaná vyplivnul (asi věděl, proč to dělá, tato měna mu leží v žaludku neboť je zarytým zastáncem tvrdé koruny).

Ani platební karta Visa jej příliš nezaujala, vzpomněl si pouze, že v mém raném věku konduktor ve vlaku procvakával jízdenku kleštičkama - to aby nemohla být použita opakovaně, a zanechal v ní dva otvory po tesáku a to přesně v prostoru nalisovaného čipu. Ještě následně přejel svými drobnými zoubky magnetický pásek, aby se ujistit, že karta již nikdy nebude zneužita, a to ani mými rodinnými příslušníky.

Když se přesvědčil, že peněženka již neobsahuje žádnou měnu ať v papírové podobě, či mincích (je zvyklý na úplatky pouze v naturální podobě), pustil se do peněženky stejně, jako když zlatokopové západu táhli na Klondajk, došly jim zásoby, a tak se pustili do svých kožených mokasínů.

Druhý den ráno se v něm přece jenom pohnulo svědomí a si řekl, že peněženku vrátí, že může i v budoucnosti posloužit jako zdroj prostředků sloužících k zaplacení jeho oblíbených granulí, a tak jí do pelíšku vyvrhnul.

Jeho útroby však pracují tak efektivně, že z kožené peněženky zbyl pouze nedefinovatelný cucek, zdánlivě připomínající vnitřní látkovou výplň peněženky a také kovový zip z části, kde se oddělují mince od papírové měny. Pravděpodobně byl přesvědčen, že dostatek železa již dostává ve formě vitamínů v rámci granulového výživného programu.

S očekáváním dalších Ronánkových nápadů po blížící se expedici BALI vás všechny srdečně zdraví

Pepa Veselý a boxer Ron

Konečně štiky!

Je sobota 14. ledna 2012 a my se po týdnu potápěčského půstu vracíme na Rumchalpu. Posíleni o Jirku Nového se do třetice pokusíme najít štiky, které se nám při předchozích ponorech jaksi vyhýbaly.  Na lom přijíždíme jako první, kaliči asi ještě vyspávají, a tak nespěcháme. Teplota kolem nuly, ale část lomu již pokrývá slabounká ledová krusta. Bubínky nejsou třeba. Natěšení se zanořujeme, ale hned u plata nás překvapí nepříjemný mléčný zákal. „No tě bůh, to bude ponor“! Naštěstí zákal s hloubkou mizí, přesto je viditelnost podstatně horší, než před sedmi dny. Ve 14 metrech měříme teplotu. Sympatické 4 °C u dna jsou příjemnější, než 2 °C poblíž hladiny… Plato ve 12 metrech je vidět celé, ale u stěny nic moc. Na zadní straně lomu nás čeká konečně štika! Že na nás čeká je evidentní. Naše přítomnost ji nevyvádí z míry, naopak se pokouší se mnou laškovat. Metrová vzdálenost se postupně zmenšuje poté, co nabrala přímý kurz na moji hlavu, z níž se valí proudy bublin. Zatajím dech a bez hnutí pozoruji blížící se domácí paní. Kukadla upřená do mojí masky se ptají „co tady chlape pohledáváš?“. Pár centimetrů před maskou uhýbá vlevo a elegantně mi proplouvá v podpaží. Bez náznaku jakéhokoliv spěchu důstojně mizí v zeleném šeru…

Vznášíme se nad větvemi potopených stromů a pomalu stoupáme do mělčiny. Bezpečně nacházíme loď a prozkoumáme její okolí. Viditelnost je zde podstatně lepší, ovšem stále míň, než před týdnem. Dokončujeme okruh a po 60 minutách na schůdkách opět bojujeme s gravitací. Parádní ponor končíme v klubovně u čaje, svařáku, domácí slivovice a hlavně pořádně rozžhavených kamen. Prostě báááááájo.

Od vody Hastrmany zdraví:  Boďa, Tomáš a Jirka

Silvestr na Rumchalpě

31. 12. 2011

Ani v letošním posledním dni v roce Hastrmánci nevynechali „svižný“ silvestrovský ponor. Přivítalo nás slunečné počasí, teplota pár stupínků nad nulou a podle předpokladů po ledu nebylo ani památky. Voda z plata vypadala skvěle, takže jsme dlouho neotáleli a šli „do gumy“. Sešlo se celkem 5 ,,odvážných“, z toho dva kteří vyzbrojeni notnou dávkou chrabrosti vlezli do vody v neoprenu! Markéta s Davidem si ve čtyřstupňové lázni vyzkoušeli, co je výrazem „svižná voda“ míněno. Teplota 3 - 4°C přeci jen není pro noření v mokrých neoprenech to pravé ořechové. Za cca. 20 min. toho určitě měli plné zuby, a tak jim přihlížející ,,břehoušové" poskytli teplý čaj a následně i hřejivé slovo! Přesto, klobouk dolů před jejich výkonem! Ostatní „suchoňové“ na tom byli o poznání lépe. Jaromír natočil další kilometry na svém skůtru a Boďa s Tomášem v klidu obkroužili lom. Viditelnost značně kolísala mezi 1 – 6 metry, což vzhledem k absenci ledu nepřekvapilo. Přesto pohodový ponor. Kromě velkého hejna plotic a okounů tentokrát žádná štika ani sumec… snad se ukážou příště.

Závěrečné posezení v restauraci Na Kumburáku, teplý čaj, skvělá polévka a studené pivko byly příjemnou tečkou za potápěčským rokem. Přání všeho nejlepšího do Nového roku a pak už hurá domů!

Jaromír

Všechny Hastrmany od vody zdraví: Jaromír, Boďa, Jitka, Zdena, Tomáš, Markéta a David.

Moji milí kamarádi ,

mám napsat reportáž z našeho týdeního potápění v Egyptském  Dahabu. Hned na začátek uvedu , že v potápění jsem z celé naší sestavy nejméně zkušený potápěč s nejméně ponory , takže nečekejte zde moc hluboké odborné informace.

Až nyní , v pražské podzimní inverzi , doma u PC a sklenky svatomartinského si uvědomuji (asi nejen já) , že  to nebylo jen o potápění - ale prostě fantasticky prožitý týden !

Nebyla jsem (zatím) v žádné exkluzivní lokalitě typu Maledivy apod. , ale naše potápění bylo maximálně naplňující - všech 6 dnů jsme měli dva ponory denně. Lokality jsme střídali asi ty nejlepší co se dalo - první checkdive na Litgthouse a pak to svištělo jedna lepší než druhá : Masraba , Canyon , Moray Gardens / Golden Blocks , neuvěřitelný The Islands (kdo říká , že nejkrásnější je Canyon ? Rudánek ? - pro mě a Vláďu - je to tady !) , a ještě nezapomenout na Blue Hole a ještě jsme si na poslední ponor všichni nadšeně zopakovali Canyon (pěkně jeden za druhým se ponořit až dolů , na dno pukliny - super zážitek !) . Nemohu zapomenout na ponor Eel Gardens, ti úhoři jsou moc roztomilí.. a pak Gabr - tady už nejde jen o ponor , který je také pěkný (a doplavali jsme až ke gorgoniím - což jsme neměli ! a pak nám to moc nešlo zpátky kvůli proudům) , ale jde tady o ,,cestu" - a tím nemyslím jen fyzickou , někdo zvolí i cestu po svých pěšky, to je volba každého z nás. Nicméně naši velbloudi něli chudáci pěkný náklad - všechno si vezeme s sebou - výbava , lahve , dva průvodce , oběd - nádobí, jídlo, vodu... Naši velbloudi na nás počkali , až se dvakrát vypotápíme , a pak nás odvezli zase domů. Došli jsme až po setmění. Sice jsme byli úplně mrtví a trochu bolí zadek , ale je na co vzpomínat, né?

A co všechno jsme viděli ? Největší zážitek máme určitě všichni ze dvou nádherných rejnoků - koukněte na fotky - a pak to je asi egyptská klasika - sasanky a jejich korály, krokodýlí ryby, spousta perutýnů, barakudy, úžasné korály (table corál, gorgonie) , úhoři , blue spotted stingrays, box FISHES.... A poslední ponor se s náma připlavali rozloučit dva nádherní Napoleoni! Taky jsme viděli pár freediverů na Blue Hole, které jsme se pak s Vláďou pokusili napodobit poslední den... (na první pokus nic moc , ale snad příště ?)

Musím ještě zmínit kromě potápění ostatní dojmy - každý večer si můžete na večeři vybrat z desítek restaurací , které se všemožnýmy způsoby snaží nalákat hosty...Doporučím našeho favorita restauraci Shark - určitě si alespoň jednou dejte jejich vyhlášený House steak (pikantní, s kuličkami čerstvého zeleného pepře) , vyzkoušejte všechny možné čerstvé ryby z denní nabídky (red/white snapper, barracuda, humr, krevety....) Některé restaurace nemají licenci na prodej alkoholu - ale to moc nevadí , kupte si lahev piva nebo víno s sebou a přineste si jí do restaurace - to je normální. Nezbytné: hned na začátku večeře si objednejte šíšu - i pro ty , co jinak nekouří - doporučuji nechat na obsluze typ tabáku a pak hádat, co Vám připravili - anebo pokud chcete na jistotu , tak s příchutí jablko nebo hroznové víno nic nezkazíte.

A nakonec - sešla se asi ta nejlepší parta na světě - děkuji všem , s kým jsem mohla strávit tento nezapomenutelný týden. Jmenovitě mojí nejlepší kamarádce Pavlínce (bez které bych se nikdy nepotápěla) , dvojce Jaromírovi a Rudánkovi , jejich úžasným manželkám Jitce a Janě, sympatickému páru Lucce a Tomášovi a našim opečovávatelům Karlovi a Vláďovi, i našemu dive mástrovi Ludovi (v.j.b...) - kdo ví , tak si dopní- a kdo neví, raději nevědět ? !.

A že nám byla někdy zima ? prý bylo nejchladněji , co Rudánek pamatuje.

Že jsme si všichni museli přikoupit vestičky , abychom se neklepali zimou ? Nebo rovnou koupit nové 5mm obleky ? Prodejny z nás měly pěkný byznys....A stejně byla pořád zima? Tohle si už nepamatuji....

OM Šantí 

Sabina

A pár foto nakonec !

Svatováclavské volno s víkendem jsme tentokrát využili dokonale. Pouze tři ,,chrabří" hastrmánci , úterní bleskový přejezd s příjezdem k Zuzaně v 21 hodin a nádherné ráno plné sluníčka , letních teplot a naprosto klidné moře . Takové bylo uvítání !

Voda měla příjemných 22°C , dole 15°C , ale nádherná viditelnost která příjemně překvapila. Po vynoření z prvního ponoru nás čekalo další  překvapení . Parta ,,plzeňáků" vedená Luďkem Jirešem (většina ho zná z Dahabu) , nám přišla náramně vhod. Do nedělního rána jsme si užívali poslední parádní počasí i pěknou vodu včetně dobré party plzeňáků.

Slávek si udělal 100. ponor , Rudánek jako obvykle ,,prudil" a já jsem se nestačil divit !

Škoda těch kteří zůslali doma , no snad někdy příště nás bude víc ! ?

Jaromír

Víkend 21. - 22.8.2011

Slunečné počasí vylákalo na víkendové potápění S i BEZ na lomu Horka víc, než tucet hastrmanů. Přijeli i další kamarádi, a tak ani o zábavu ani o badíky nebyla nouze. „Zase nám přibylo pár čísel vody“ hlásí vodník Česílko hned po příjezdu. A ne tak ledajaké! Čeká nás akvárium s desetimetrovou viditelností, kterou tato lokalita nabízí takřka po celý rok. A jak bylo? Potápění, opalovačka, relax, grilování a zábava – co víc si může hastrman přát, aby zapomněl na všední trable? A komu to nestačilo, vyrazil na výlet na dvou kolech. Lom Sparmann v Kamenzi připomínal rybník Brčálník, a tak z předpokládané koupačky sešlo, za to gáblík v restauraci na náměstí neměl chybu…

Shrnuto:  Vydařená akce = rozhodnuto = za týden jedeme znova!

Boďa

No taaaaaak, Šíma... dej si!

Na světě je krásně: Není to radost ?

Stejně ten David, ten má holt „za ušima“

Martin se činil: Nové posezení nad lomem nemá chybu!

Jirka s Karolínou nejsou žádní troškaři: Ešus lahodného grogu to jistí...

Český týden v Rakousku

... byl opravdu znát. Češi byli úplně všude ! V lázních , jezerech , na horách i v marketech !

Naše skupina (já + Rudánek) se začala nořit do tentokrát né příliš lákavého Gosau see. 40m špatné vody  pak tma jak v ranci ale vidět dobře. Voda +6°C . Krásné počasí nám dopřálo výlet po horské silnici na Grosglokner přez vyhlídku Frantze Josefa pod ledovcem a pěší výlet na Horní jezero Gosau včetně zpáteční jízdy traktorem , který byl ale jen pro vyvolené tz. Rudánek šel zpět opět pěšky. Odpoledne a k večeru jsme si užívali termálních lázní Bad Ichl. Vřele doporučuju.

Jako třešničku na závěr , jsem si splnil svůj sen a to , potopit se do opravdu křišťálového jezera . Takové v Alpách skutečně existuje a jmenuje se Grunner see !  Horko jak v pekle , oblékání do sucháče a cca. 150m cesty k jezeru s bombama a skůtrem na zádech = hrůza , ale po zanoření to byl mazec. Jezero nemá viditelný přítok ani odtok . Voda do jezera proniká na několika místech ze dna a odtok jsem vůbec nenašel. Je to naprosto čisté a viditelnost 30 - 40m je úžasná ! Ve středu jezera se pohybuje obrovské množství ,,jatečních" pstruhů , odhaduju hejno 500 ks. Není zde žádná velká hloubka , vše prosluněné a milovníci focení si zde příjdou na své ! Pro turisty krásná procházka kolem jezera . Opět vřele doporučuju.

Jaromír

Úspěšné vynoření z vod Indického oceánu a Rudého moře...

Srandu, papáníčko, promítání i náročné sportovní výkony – to vše nabídla zúčastněným víkendová akce v chaloupce strýčka Jiříka na Mašově a blízkém okolí. Místo mnoha slov raději mrkněte na: 

https://picasaweb.google.com/117843271535662541962/VynornaMasov171962011

Den prvni . Eroplán dosedá na letistě v Sharm el Sheiku , je ráno 5,15 a 21C. Hodinový přesun do Dahabu a rychlé ubytovaní na hotelu . Již cestou zaznamenaváme porevoluční změny. Kontroly se projížději plynule a policajti chrápou , v autech se nikdo nepřipoutavá , neb je to jen na obtíž a nikdo to nevyžaduje. Dahab připomíná město duchu , lidi je tu tak 1/3 a na Planetě je nás potápečů komplet asi 15. Dnes relaxujem a zítra začnem s potápěním.

Den druhý . Vyvažovaci ponor na Ligthouse bez problémů , první seznameni se svižnou +23 stupnu teplou vodou , odpoledne relax , pivko , pohoda.

Den třeti . Golden block nikdy nezklame a Morey garden také , vše se srovnává a začíname si užívat. Večer kuřátkarna , pivko , pohoda.

Den čtvrtý. Ráno Canyonek , murény , obrovská ropušnice , odpoledne Islands velké hejno barakud , korálky a suprove prolejzačky.  K večeru sedime u Michalového mobilu , připojujem dva reproduktory a Relaxem se čtyřikrat ozývá gooooooooool . CR  USA = 4  O . Hoši děkujem .

Den pátý . Klidná hladinka a tak toho využivame , Caves je supr a Um Sid nezklame. Večer restaurace u ,, u Šárka" s výbornou obsluhou a jídlem.

Den šestý . 2 x Canyonek bez potápěčů paráda . 

Den sedmý . Blue Holle jako vždy hluboká , parádní pokoukání na freedivery , klídek a přesun k mobilu na hokej. Dnes Švédko ale drobná chybička , prohráváme.

Den osmý . potápko skončilo , koupání , relax a příprava na večerního ,,Šárka".

Den devátý . pobalit , rozloučit večer porazit Rusáky a domů !

Úhrnem , poklidné potápko , plno legrace , dobrá parta . Tak na podzim opět čauky !!!

Jaromír

Svižná Marina

21. - 25.4.2011

V noci na pátek přijíždíme k otevřenému apartmánu, rychle zatopit, dát pivko a hupky dupky do postele...

Ráno jak malované, ryblík ani nešplouchne, sluníčko pálí a před odemnknutým spodním apartmánem v autě spí Arnova parta - komický pohled - stačilo vzít za kliku ? !

Dojíždějí poslední, a tak s Rudánkem  vyrážíme na obhlídku kempu, který je nezvykle plný němců a rakušáků. Voda svižná +11°C báze v provozu a tak odpoledne děláme první dajvík . Viditelnost, to je tragédie (5m a dole asi 8), sem tam nějaká rybička a dost ? !

Bodimírek cvičí nové potápěče a my už přemýšlíme o cestě do Labinu, kde nemůže chybět tradiční piza Fianona. Večerní gril, pivko, dokonalá pohoda a Rudánkovy hrůzostrašné zážitky z potápění. ...tak to jde den za dnem až do velikonočního pondělí kdy ráno balíme, loučíme se a mizíme cestou směrem k dálnici. Již tradičně ucpaná D1, takže až kolem 20. hodiny jsme konečně doma !

Tak co ? Na podzim znova Marina, nebo zkusíme něco jiného ??? Co takhle Pakoštane ??? Brzo dáme vědět !

Jaromír

Velikonoce pod vodou

Malé a velké divy

... lokalita: Maledivy

Okny problesklo ranní slunce a v desetikilometrové hloubce se zatřpytil oceán. Zmoženi více než deseti hodinami cestování jsme přijali klesání našeho Boeingu 777 s povděkem. Ještě necelou hodinku a nasajeme tropický vzduch na letišti v Male, hlavním městě Malediv. V duchu jsme se připravovali na to, co všechno pod hladinou uvidíme. Žraloky, včetně velrybího, manty, rejnoky, želvy, murény, pohádkově barevné korály... Nač to protahovat: viděli jsme všechno, v co jsme doufali…

Hastrmaní výprava na Maledivy se „upekla“ už v červnu loňského roku a u jejího zrodu stáli Jaromír s Bodimírem. I když se nejedná o nejlevnější výlet, sestava se dala poměrně rychle dohromady a na doplnění kapacity zastřešující cestovkou Top Dive moc míst nezbylo. Po osmi měsících těšení, po všech těch zimních bazénech s cvičným vypouštěním bójky, doplňování vercajku a mlsacím prohlížení videí na joutůbu (po zadání výrazů maldives +diving), se kola letu společnosti Emirates dotkla ranveje a my mžourali do slunce, které si na človíčky, kteří ještě před dvěma týdny dráždili lyže, připravilo pořádnou porci paprsků. Bylo to tady! Teď už se jen nalodit a co nejdřív skočit do vody, která je všude kolem letiště. Chvíle čekání u mola, naházení bagáže i našich tělesných schránek do transportní bárky, které se tady říká „doni“ a po čtvrthodince plavby už vidíme bílý bort s nápisem Princess Ushwa.

15. 3. Úterý - den první

Čekání na doni

Plán prvního dne počítal po nalodění s krátkou relaxací a následně s prvním zanořením, takzvaným „checkdive“, tedy kontrolním ponorem. Jenže nastaly komplikace: doprovodná potápěčská doni má poruchu, a tak se první ponor odkládá. Naše „princezna“ tak zůstala zakotvena mezi rezavými nákladními monstry poblíž hlavního přístavu v Male a my buď dospávali cestu, nebo se poflakovali po palubě, zjišťovali „cvrkot“ a seznamovali se s posádkou. Když bylo popoledni jasné, že to s opravou nebude jen tak, převezli nás v malém člunu (dinghy) nadvakrát ke břehu na pláž. Bylo tam sice ještě padesát metrů od břehu vody po kolena, ale několik nás přece jen doplavalo až k reefu, kde se konečně dalo potápět „na hubu“.

Po návratu na loď se do věci vložili už mírně rozladění organizátoři Boďa s Jaromírem, protože doni stále nikde a náš první ponor tím pádem definitivně v čudu. Nakonec ti dva odfičeli s doprovodem na dinghy do přístavu, aby na místě prověřili, jak to vlastně vypadá. A dočkali jsme se: Kolem desáté večer přifrčeli jak ti dva, tak naše doni osazená dvěma kompresory. Osádka se pustila do práce, aby bylo na ráno všechno nachystáno. Seznámili jsme se taky konečně s našimi dvěma divemastery, Chuckem a Abdullahem. Jak se později ukázalo, ti dva věděli co a jak.

Protože bylo už nějakou tu hoďku jasné, že z ponoru dneska nic nebude, padly „za vlast“ první plechovky nepříliš chutného Heinekenu a došlo i na pár hltů z propašovaných zásob špiritusu různých značek, barev a chutí… Na Maledivy je totiž dovoz alkoholu zakázán a zakázáno mělo být také byť i jediné pivko během dne, pokud se člověk chtěl potápět. Mělo to tak být, ovšem Boďa vysvětlil našim divemasterům taje českého folklóru, do kterého pivko k obědu neodmyslitelně patří, a tak byl jeden plecháč na hlavu nakonec k obědu povolen…   

16. 3. Středa - den druhý

No tak konečně!

Druhý den už začal přesně tak, jak bylo po seznamovacím briefingu z předešlého dne naplánováno: Časný budíček, první briefing se schémátkem terénu a pak už hupky dupky na doni a poprvé do gumy! Naším cílem byl reef, který jsme už trochu prubli při fríčku předchozího dne. Vzhledem k aktuálnímu směru proudu jsme ale ponor začínali na opačné straně. Lokalita Kiri Reef byla pro seznamovací ponor ideální. Slabý proud nás zvolna snášel podél útesu, který sice ničím nenadchnul, nicméně nějaký ten perutýn, ropušnice a muréna se přece jen našly. Jak Jaromír dlouho dopředu vyhrožoval, na konci ponoru měl každý za domácí úkol vypustit bóji. A navzdory představám některých méně zkušených potápek jsme nakonec bóje používali prakticky při každém ponoru. Jednak proto, že se často bezpečnostní zastávka odehrávala ve volné vodě, jednak proto, že nás osádka doni mohla s předstihem lokalizovat, protože proudy a rozdílný postup každé ze tří vytvořených skupin (první dvě vedli divemasteři, tu třetí Boďa) nás většinou rozesely v okruhu sta i více metrů…

Návrat z prvního ponoru byl zároveň signálem k odražení od Male. Doni se vydala i s rachotícími kompresory na cestu bez zbytečného otálení, naše princezna vyrazila po snídani. Čekala nás přeplavba na Rashdoo Atol.

Prakticky neměnné schéma průběhu dne sestávalo od této chvíle z časného budíčku, rychlé kávy nebo čaje, prvního briefingu, ponoru, snídaně, lehára, druhého briefingu okolo půl dvanácté, druhého ponoru, obědu, lehára, třetího briefingu okolo půl čtvrté, třetího ponoru, večeře a společenské večerní zábavy dle vkusu každého soudruha.

Na druhý ponor, slibující podstatně větší porci podmořského života, byli všichni po téměř tříhodinové přeplavbě patřičně natěšeni. A právem. Lokalita Bodu Mithi Thila si na nás připravila driftový ponor ve středně silném proudu s hojností ostenců, kaniců, napoleonů a další „havěti“. Nechyběly ani dvě karety a hlavně čtveřice mant, které se krátce ukázaly, aby nás patřičně navnadily pro další ponory.

Poslední ponor dne nás v povadajících slunečních paprscích zavedl po krátké přeplavbě na Ras Dhu Madivaru a přinesl nám první setkání se žraloky. Nebyla to sice žádná sláva, ve vzdálenosti okolo dvaceti metrů jsme na chvíli zahlédli trojici šedých útesáků, ale i tak jsme měli pro třetí den na Maledivách o čem přemýšlet. A nejen o žralocích, ale také o proudech, protože jsme se tentokrát poprvé setkali se silnějším prouděním a kdo chtěl někde na chvíli zastavit, musel se buď něčeho chytit, nebo vyzkoušet reefhák, který bylo možno nafasovat u Jaromíra (účastníci tímto děkují společnosti Art Weld za dodávku dvaadvaceti vkusně vyvedených reefháků…).

17. 3. Čtvrtek - den třetí

Žraloci defilují, murény koušou…   

Ráno byl briefing poměrně jednoduchý, protože naším cílem byl opět Ras Dhu Madivaru. Proud nepolevil, zlepšila se však dohlednost a barevnost, protože slunce už po sedmé hodině slunilo jak o závod. Sotva jsme dorazili k ohybu hrany v hloubce asi 23 metrů, všimli jsme si opět několika žraloků. Na rozdíl od předešlého dne si všimli také oni nás… Přilepení k hraně, držíce se čehokoli, co bylo po ruce a vypadalo dostatečně pevně (bystřejší už s sebou měli háky a krásně viseli…), jsme sledovali, jak se žraloci postupně přibližují, aby nakonec defilovali jako na přehlídce ve vzdálenosti okolo tří metrů od nás. Vedle šedých útesových se našli i bělocípáci, kteří s sebou měli jedno zhruba metrové „bejby“. Jinak byly rozměry mořských predátorů odhadem mezi 1,5 až 2,3 metru. Všechny tři skupiny se postupně natlačily na hranu, kde byl výhled nejlepší, a tak jsme tam byli jak husiti na vozové hradbě. Jak se ukázalo, někteří jedinci svými hýžděmi zatarasili vchod do bejváku nějaké té muréně a schytali pár kousanců. Murénám ale evidentně neopren příliš nešmakoval, takže se spokojily víceméně s výstražnými hlody. Přesto si od této chvíle dávali mnozí mnohem lepší pozor, kde si „stelou“. On ten neopren taky není zadarmo... Po opuštění žraločí přehlídky (celkem se objevilo asi sedm jedinců) jsme ještě před vynořením mohli obdivovat hejna ostenců nebo dvojici tuňáků, kteří se zřejmě poohlíželi po něčem k snědku.

Pro polední ponor vybrali naši průvodci lokalitu Maaya Thila, která si v ničem s tou předchozí nezadala. Příjemný ponor téměř bez proudu nás opět nejprve přivedl k hřebenu, na kterém jsme opět pozorovali žraloky bělocípé, černocípé i šedé útesové. Vedle slušně vyvinutých jedinců se tady prohánělo i několik žraločí školou povinných kousků. Zejména tento potěr, hnaný přirozenou zvědavostí a nulovým ostychem připlouval prakticky na dosah ruky. Na pohlazení ale naštěstí nedošlo… V další fázi ponoru jsme mohli obdivovat nesčetné korály snad všech myslitelných barev, pozorovat v klidu se krmící karety a obdivovat hejna krásných bodloků, ostenců (včetně ostence běloskvrnného, kterému se taky říká „autobus“) a samostatně proplouvající, kanice či ploskozubce. Na všudypřítomnost murén či malých, do děr zalézajících černých ostenců jsme si už zvykli…

Třetí ponor třetího dne se odehrál na stejné lokalitě a se zhruba stejným průběhem a obsahem. Jen žraloci se tentokrát drželi víc v pozadí. Asi jsme je už nebavili… Totéž se ale nedalo říci o nočním ponoru, na který se vypravila část výpravy, která předtím odpolední ponor vynechala. Na místě se naše grupa promíchala s dalšími dvěma skupinami a po nic moc začátku se postupně objevila smečka žraloků, hledající něco k snědku. Ve světelných kuželech se objevila i chobotnice, z děr vylezly murény. Noční výprava se tak nakonec vrátila spokojena…

18. 3. Pátek - den čtvrtý

Fičák pod vodou

Den jsme zahájili ponorem na Hafsa Thila, kterou jsme si pěkně obepluli v mírném proudu. V písku na dně (okolo 30 m) jsme pozorovali podřimující mláďata bělocípáků, potkali jsme velké hejno karnasů a opět jsme se mohli kochat krásou korálových „zahrádek“. V závěru ponoru se naskytl pohled na několik bělocípáků, mezi kterými jako sólista baletu proplouval žralok sličný. Tuto lokalitu jsme po snídani opustili a po obligátním šlofíku v kajutách nebo na sundecku jsme zamířili k thile s názvem Fish Head. Klidný ponor ve slabém proudu nám nabídnul murény, v dálce, na hranici dohlednosti nějaké žraloky, želvy, včetně jedné nedospělé, několik druhů ostenců, ploskozubce, fistule… Tuto lokalitu jsme opustili a pro polední ponor dne se přeplavili vyrazili na Dhonkalo Thila. Umístěna v širokém kanálu je vyhlášena jako „manta point“, čisticí stanice těchto „mořských letadel“. Už před ponorem nás „Čaky“ upozorňuje, že se jedná o lokalitu, kde může být velmi silný proud, takže je nutno naskákat do vody najednou a rychle jít ke dnu, aby nás to nerozfoukalo široko daleko…

Už cesta doni na místo ponoru leccos naznačuje. Vlny jaké jsme tady zatím nezažili a dlouhé hledání správného místa pro ponor. Kontrolní „fríčkové“ zanoření, které provádí vždy před ponorem celé skupiny Abdullah končí verdiktem: střední až silný proud. Hmm... Naskákali jsme do vody jak přepadové komando vojenské policie do České televize a rychle klesali ke dnu. Hned bylo jasné, kolik uhodilo, protože nebylo snadné se u dna udržet pohromadě. Písečným korytem s minimem „chytů“ tekla solidní řeka a protože nás to při ponoru trochu sfouklo, museli jsme se probojovávat vpřed. Ze všeho nejvíc jsme připomínali lezce na stěně, jen s tím rozdílem, že jsme lezli nikoli nahoru ale dopředu. Zachytit se, vyhlédnout si další chyt, opřít se do ploutví, co to jde a popojet o metřík – dva vpřed. Funěli jsme jak sentinely, když jsme konečně podle našich průvodců dorazili k pozorovacímu místu. Dohlednost mizerná a manty samozřejmě nikde. Jedinou atrakcí byla vyplašená muréna, které se evidentně nezamlouvaly tři foťáky najednou, takže raději prchla jinam.      

19. 3. Sobota - den pátý

Klídek a pohoda

Víkend nám začal pohodově, Chucky s Abdullahem nám asi chtěli dát možnost se trochu  vzpamatovat z předchozího debaklu při boji s proudem (který mimochodem dokázal narovnat i naše reef háky), a tak nás zavezli na thilu Himmendhoo, kterou jsme v klidu a pohodě obepluli. Objevily se karety, jeden bejbyžralok bělocípý a všudypřítomné murény.    

V podobném duchu proběhl i další ponor na Dega Thila, kde jsme se poflakovali kolem strmé, komínové thily s několika oddělenými věžemi, a v klidu pozorovali všelikou havěť. I třetí ponor dne proběhl v klidu, bez proudu a bez zásadnějších „úlovků“. Ty na nás čekaly v neděli…

20. 3. Neděle - den šestý

Manty a mantáci

Ze soboty na neděli jsme se přesunuli delší přeplavbou do oblasti jižního Ari atolu a první ponor dne na Dhigga Thila proběhl ještě v duchu sobotních „akvárek“, bez zásadnějších zážitků a bez proudu. Ale pak už nás naši průvodci zavedli na lokalitu Rangali Madivaru, kde jsme ve středním proudu postupně driftovali podél stěny, až jsme spatřili první mantu. Proplula kolem nás, moc se nezdržovala a zase se ztratila v „deep blue“. Chvilku nic a pak se objevila další a z opačné strany se o něco později přiblížily další dvě a promenovaly se kolem nás. Bohužel, zásoby vzduchu se ztenčily natolik, že jsme museli vyrazit směr hladina... S povděkem jsme tedy na doni přijali informaci, že i třetí nedělní ponor proběhne na stejném místě. A tentokrát jsme si manty opravdu užili! Zachyceni, kde se dalo, obklopili jsme plato, nad kterým defilovalo postupně několik kousků k naší potěše. Blesky bleskaly, závěrky cvakaly a kamery vrčely… Ti nádherní, majestátní tvorové jakoby nám chtěli udělat radost, se vraceli a vraceli a my koukali a koukali. Přidala se k nám ještě skupina z jiné lodi a kolem „display“ plata, které bylo pro manty jejich čisticí stanicí, začalo být poněkud těsno. Ale stejně nadešel náš čas a po více než dvacetiminutovém divadle jsme museli zase nahoru. Na palubě panovala toho večera veselá nálada, dojmů byla spousta…

21. 3. Pondělí – den sedmý

Stále na jih

Po víkendu znovu do rachoty! Tedy aspoň ti, co zůstali doma. My z Princes Ushwa, kotvící na jihu Ari Atolu v Indickém oceánu, jsme to tak nevnímali... Všechny dny pro nás byly jako svátek a ani pondělí na tom nemohlo nic změnit. Do třetice Randali Madivaru a do třetice mantí rej! Tentokrát to bylo spíš sólo jednoho slušně vyvinutého jedince, který se před námi promenoval, jako by ho za to Poseidon platil. O něco později se objevila dvojice o něco menších kousků a ponor tak získal zase punc „letecké přehlídky“. Při výstupu nám pak ještě dělal společnost zmatený štítník, který marně hledal, na koho z nás se přilepit...

Po tomto třetím ponoru na Rangali Madivaru jsme zvedli kotvy a naše „ušatá princezna“ (Jaromírův svérázný výklad názvu Princess Ushwa) vyrazila na zhruba tříhodinovou přeplavbu, která nás zavedla až na samý jih Ari atolu. Smyslem změny lokality bylo hledání žraloka velrybího, „velrybáka“. Po příjezdu na místo loď udělala několik otoček, ale nikde nic, jen hejno delfínů a létající ryby... Nalezli jsme tedy opět do gumy a navštívili Mamiigili Reef. Pohodový ponor s velmi slabým proudem, karetou, jednou mantou a krásnými korály a sasankami nebyl k zahození. Poslední ponor na Ari Beach a opět karety, dvě manty, bělohubá a obláčková muréna, ostenec titan, spící čtyřzubci, Guinea Fowl, Guinea Bennets... Pak už hajdy na kutě a doufat, že v úterý se nějaký ten velrybák ukáže.

22. 3. Úterý - den osmý  

Hon na velrybáka

Ranní ponor jsme absolvovali po nezbytných čajích a kávách na Maamaigili Corner. Naši divemasteři se pohybovali dál od reefu a valili oči do modravé nicoty, jestli se tam neobjeví to, na co všichni čekáme. Bohužel, nic... Největší pozdvižení vzbudila „mantí školka“, pět nedospělých jedinců tak asi metrového rozpětí. Jedna záškolačka se nám chvilku věnovala a pak zmizela za ostatními. Zahlédli jsme také žraloka, ale velrybák to tedy nebyl...

Dopolední program sestával z neustálého pendlování naší lodi a dvou dalších, které měly evidentně stejný cíl a úkol. Motali jsme se na zhruba dvoukilometrovém úseku, slunili se, čekali. Už v pondělí jsme zažili jeden planý poplach, další následoval kolem desáté dopoledne. Na zadní palubě ležela hromada našich „ábécéček“ a my netrpělivě vyčkávali. Pak se rozezněl palubní zvonec a tentokrát to bylo naostro! Jedna z těch dvou lodí objevila prvního velrybáka, a tak jsme naskákali do dinghy a vyrazili na místo. Pod hladinou se zvolna, jen s minimálním úsilím pohyboval zhruba osmimetrový kousek a pranic nedbal hordy lidí na hladině. Sem tam někdo zajel až k němu do nějakých osmi metříků, aby si toho krasavce vyfotil nebo prohlédl z jiné perspektivy. Bohužel se našel i blbec (italské národnosti), který si musel šáhnout... Velrybák neřekl nic, ale zvolna se začal zanořovat, zatímco „hrdina“ dostával na hladině čočku od svého divemastera i od nás. Sotva jsme se ale vrátili na loď, objevil se další kousek a divadlo mohlo pokračovat. Byl o něco menší, ale zato se pohyboval blíže hladině, a v jednu chvíli se dokonce rozhodl vystrčit svou širokou tlamu nad hladinu, přičemž si musel udělat mezi lidmi místo... Bylo nás tam holt pohromadě trochu moc a ideální bylo vydýchat se na hladině a zase se zanořit. Jenž ono se to řekne... I s minimálním úsilím se ten tvor pohybuje rychlostí kraulem plavajícího člověka a zkuste se při tom uvolnit a vydýchat, jak nás učil na kursu „Snorkel Free“ Boďa!

Po návratu na loď jsme se krátce po tom freedivingovém a plaveckém soustředění začali připravovat opět na klasický ponor a k naší radosti nás naši divemasteři naházeli do vody

velrybákovi přímo před čumák. Bohužel už měl lidí zřejmě dost a vytrvale se vzdaloval stále dál a hlouběji. Několik jedinců, snažících se s ním zoufale držet tempo, si během deseti minut vydýchalo značnou část zásoby v lahvích, a po zbytek ponoru na již známém Maamigili Corner museli šetřit...

Naše nahánění velrybích žraloků tím bylo u konce. Poslední ponor dne jsme uskutečnili na lokalitě Broken Rock Thila, která je vyhlášena jako přírodní rezervace. Název není samoúčelný, tahle thila má opravdu zhruba uprostřed asi metr širokou průrvu táhnoucí se přes celou její šíři. Nádherný ponor díky obrovskému množství barevných korálů, vějířovitým gorgoniím a početným hejnům mnoha různých ostenců, chňapalů nebo krásných exemplářů Klipek bennettových. Murény kam se podíváš, nejzajímavější byla dvojice šedé a žlutočerné (síťkované), které číhaly společně.  

23. 3. Středa - den osmý

Žraločí defilé na závěr

Nadešel poslední potápěcí den našeho safárka a čekaly nás poslední dva naplánované ponory. První z nich jsme absolvovali na Kuda Rah Thila, což byla další podmořská rezervace. Po sérii pohodových ponorů v slabých proudech jsme opět vytáhli reef háky, ale lokalita to byla krásná. Nádherné skalky, opět se spoustou murén, hejno neropýrníků vzdorujících proudu v poloze téměř na boku a také několik malých bělocípáků, kteří se na nás přišli (připlavali) mrknout.

Pak už jsme opustili jižní Ari atol a vydali se dlouhou přeplavbou k jižnímu Male atolu. Slunce pálilo, na sun decku vydrželi jen nejvytrvalejší lapači bronzu, loď prořezávala hladinu a nám bylo do jednoho líto, že se naše výprava blíží do finále.

Druhý ponor jsme pak absolvovali na vyhlášené lokalitě Cocoa Corner, který byl výjimečný v tom, že jsme v zájmu pozorování hejna žraloků bělocípých nakonec vyklesali až do čtyřicetimetrové hloubky, zatímco do té doby jsme víceméně ctili třicet metrů. Dvě dvojice se do pozorování zabraly natolik, že spadly do deka a za trest si musely vytrpět asi sedmnáctiminutové visení na bóji ve volné vodě. Rozloučení to ale ještě nebylo, protože...

Nevíme, zda to bylo jen snahou napravit počáteční obtíže, nebo prostě proto, že mezi námi a posádkou lodi panovala tak pohodová a přátelská atmosféra, ale jako malý dárek jsme dostali nad rámec dohodnutého programu možnost strávit celý čtvrtek na lodi i se stravou (původně jsme měli loď opustit v dopoledních hodinách, což nebylo vzhledem k půlnočnímu odletu našeho letu zrovna ideální...) a jedním ranním ponorem. Snaživí a ochotní Maledivané nám navíc uspořádali večeři ve svém tradičním duchu, včetně palmových listů na stole. Kuchař se opět vyznamenal, ostatně, celou dobu jsme neměli, pokud jde o jídlo, příležitost ke stížnostem a bodrý chlapík ze Srí Lanky, když zjistil, jak nám chutná, s radostným úsměvem pozoroval při obědech a večeřích boule za našima ušima (kdo ví, proč se ta loď vlastně jmenuje Ushwa, viď Jaromíre?).  

24.3. Čtvrtek – den devátý

Vrak, suvenýry a ahoj!

Tak už ale opravdu naposledy! Jakoby někdo tam nahoře počítal s naším původním plánem a řekl si, že už není třeba svítit, vyprovázela nás na náš poslední ponor pošmourná obloha. Projíždíme mělkou vodou k lokalitě Kuda Giri Wreck, kde na nás čeká vrak rybářské lodi v hloubce okolo sedmnácti metrů. Bojový plán je jasný: příliš se tam nezdržovat. Okouknout, fotečka na památku a rychle do mělčích vod, abychom se stačili před letem vysytit. A tak jsme naskákali do vody, zajeli k vraku, mrkli mimo jiné na pěkně vypasené kanice a krásné pomce a zvolna se vydali kolem dokola toho podmořského ostrůvku k hladině. Nahoře se mezitím vyčasilo a sluníčko už zase topilo. Vzduchu ještě spousta, tak jsme se poflakovali v hloubce kolem pěti metrů a pozorovali barvy podmořského života zalité ranními paprsky. Poslední pozlobení klauníka ukrývajícího se v sasance, poslední máchnutí ploutvemi a jsme na hladině. Kontrolujeme počítadla: jo, do odletu budeme čistí jako slovo boží...

Co dodat?

Na závěr jsme ještě probrouzdali hlavní město Male, nakoupili dárky a suvenýry a zabalili mezitím vyschlé cajky. Naházeli bagáž na palubu, dali si poslední véču, poslední pivko... Posádka lodi nám mezitím nanosila naše zavazadla do Doni, která už zase vypadala jako obyčejná loďka. Zmizely kompresory, zmizely flašky srovnané pěkně jedna vedle druhé. Nasedli jsme a bylo nám všelijak. Posádka se shromáždila na zadní palubě. Do rachotu motoru přetížené doni zaznělo naše ahóój a potlesk pro Maledivany, kteří pro nás evidentně dělali víc, než museli... A pak už se do tmy zvedla příď našeho Boeingu „triple seven“, kola se odlepila od ranveje a my vyrazili na cestu zpět do suchozemí. Někteří se sem ale ještě určitě vrátíme... 

Richard Plos

Základní fakta

počet členů expedice „Malé a velké divy“: 24

z toho kmenových Hastrmanů: 21

počet potápěčských dnů: 9

počet ponorů: 24 (jeden noční)

Teplota vody: 29 - 32 °C

Vážení,

pro ilustraci jsem "dočasně" použil vlastní fotografie pořízené mým nedokonalám kompaktem. Mnozí z Vás mají fotografie výrazně lepší. Chybí i fotografie z dění nad vodou. Prosím tedy dámy fotografky i pány fotografy, aby mi podle svého uvážení poslali výběr ( 3 - 5)  fotek vel. cca 50 - 70 kb, které by rádi na webu umístili. Také prosím pošlete odkazy na ostatní fotky umístěné na jiných webech...

Díky ... Boďa

Leštinka,  22.ledna 2011

Krásné slunečné ráno slibovalo parádní výlet. Tradiční zastávka na kávu v Kolíně, a hurá na Leštinku. Na lom přijíždíme po jedenácté. Libujeme si, že tu není moc lidí a voda shora vypadá báječně, ledu pomálu a  - co víc si přát?

Nespěcháme, montujeme přístroje, natahujeme podoveraly, pomalu vklouzáváme do sucháčů a kocháme se pohledem na sluncem prozářenou hladinu se zbytky ledu na protější straně lomu – prostě pohoda. Vpravo, tam, co bydlí Koi kapři se najednou něco děje, člun táhne potápěče a další k tomu sekundují. Výcvik záchrany, jak se patří… Vytažení na plato, zahájení resuscitace a masáže srdce – ale vždyť to je na ostro! Teprve nyní si uvědomujeme, že nejde o nácvik krizové situace, ale o skutečnou záchranu. Okolo postiženého je hodně lidí, volají záchranku a někdo shání kyslík. Mám dole stage s O2, a tak běžím pro ni… akce pokračuje, přijíždí záchranka (klobouk dolů, bylo to opravdu snad jen několik minut) a přebírá další oživování. Zde už nepomůžeme. Stres okamžiku se projevuje … Někdo připomíná, že dole je ještě ten druhý… rychle se dostrojujeme, abychom pomohli dvojici, která již hledá. Těsně před zanořením přichází protichůdná zpráva, že jsou jeho badíci již na hladině, ale nikdo neví, co je vlastně pravda. Jdeme dolů… nebýt okolností, byl by to pohodový ponor. V hloubce 25 m je již mizerná viditelnost a zde bychom stejně nikoho nenašli… vystupujeme ke kesonu, proplujeme skanzen a zkontrolujeme zadní část lomu. Nikde ani stopa po někom před námi. Vracíme se ke kapříkům, které jako bodyguard doprovází vypasená štika … chlad se vtírá i do suchých rukavic, je čas návratu. Při vynoření jsme (bohužel) opět v realitě. Pohled na vedlejší plato asi dlouho nezapomeneme: leží tam postava přikrytá igelitem… Je jasné, že všechno úsilí bylo marné

Ponurá nálada, policie se vyptává, přijíždí černý anděl… balíme a raději mizíme… Takovej to mohl být parádní den…

Lepší Leštinku vám přeje Boďa + Tomáš

Mrkněte na tu konfiguraci… neuvěřitelné!

Hic na Rumchalpě

15.1.2011

 Marodka sice naše hastrmaní řady trochu pročistila, přesto akce Hic na Rumchalpě proběhla podle plánu. A hic opravdu byl, neboť teplota se přes den vyšplhala na desítku, a tak jsme se při strojení do sucháčů pěkně zapotili! Nebýt ledu, kterého viditelně ubývá, připadali jsme si jak na jarní akci.

Ponor zahajujeme vytopením Tomášovy nové rukavice, která měla být podle výrobce „suchá“. Ukazuje se, že závada není ve výrobku, ale jde jen o skřípnutý komunikátor… Konečně jsme pod vodou. Navzdory obavám z tání se viditelnost za týden téměř nezměnila. Zejména v zadní části lomu, pod stěnou a okolo plachetnice, se dostala na pěkných  7 – 8 metrů. Ani u obyvatel „rumové říše“ se situace se od minulé návštěvy nezměnila. Kromě několika okounů a malé štiky NIC! Střídáme se u bubínků a kocháme se alespoň romantikou potopených stromů a houštin rostlin jakoby vrůstajících do ledového stropu. 70 minut pod ledem uteklo jako (čtyřstupňová) voda a nezbývá, než se vrátit. Navíc, Jirka Budina už vaří kafe, tak aby nám nevystydlo…     

Od ledu a vody hastrmany zdraví:

Boďa, Tomáš Sárovský a suchý support Vláďa Brendl

Ledová Rumchalpa

Neděle 9.1.2011

Při vypisování této „ledové akce“ jsme netušili, že se bude jednat spíš o jarní osvěžení...

Lom je sice stále pokryt ledem, jeho vrstva se však rychle ztenčuje. Při teplotě +7 °C roztála i většina okolního sněhu. Tání se projevilo na výrazném poklesu viditelnosti od naší návštěvy před deseti dny. Přesto se stále pohybuje na hodnotách, které daleko přesahují ty letní. Díky slušné viditelnosti ve stodních patrech lomu dosahujeme hloubku 16 metrů, aniž bychom „ryli“ nosem v bahně.  :-).  Během celého ponoru potkáváme jedinou štiku a pár okounů, a tak se kocháme stavem beztíže a na střídačku se věnujeme tréninku práce s bubínkem a vyvazování šňůry. Bezmála hodina strávená ve čtyřstupňové vodě rychle utekla a nezbývá, než se uchýlit k termoskám s teplým čajem...

Z království ledu a vody zdraví hastrmany:   Boďa + Jirka + Tomáš

Vánoční  akce proběhla v naprosté pohodě. Vedle kvalitního freečka se nesla ve stylu odpočinku a relaxace.

Počet účastníků 5 včetně malé Barborky :-)

...po dohodě s Pinguny vyrážíme na společný závěrečný ponor roku 2010... kde jinde, než v takřka "domovských vodách" Rumchaply.

Při teplotě kolem -10 °C přijíždíme kvůli nepříjemnému namrzání čelního skla auta lehce po desáté. Zdržení má i své plusy. Čeká nás dvojice Pinguinů a Pepa s početným suchým supportem. Mají již částečně vysekanou díru do ledu, a tak jsme společnými silami -  více či méně mokří - dílo rychle dokončili. Přestrojit, a jde se na věc. Viděny byly věci nevídané, po většinu roku neviditelné – například celé plato ve 12 m a zcela neznámá konfigurace dna v jeho okolí. Exkurze po zajímavostech lomu byla řádně zajištěna odvíjenou šňůrou. Zjistili jsme, že pro příště nebude na škodu trochu potrénovat práci se šnůrou a bubínkem, abychom to nenechávali jen na Boďovi. Dalším poznatkem bylo, že suché rukavice budou pod led asi kapánek vhodnější než naše mokré, neoprenové. Teplota vody 4 °C nás po cca třičtvrtěhodině vyhání nad led, ale stálo to za to! Rychle zateplit, a jede se domů. Plány na brzkou koupel v horké vaně hatí Pepa pozváním na zabijačkové hody a na Svijany... to prostě nejde odmítnout! Stůl plný lahůdek, Svijanský máz a švestkovice - takové zakončení Silvestrovského ponoru nemělo chybu. Moc nechybělo a sedíme tam ještě teď…

Tomáš Svárovský

Čtvrtek 2.12.2010 dopoledne:  teplota -13°C , jasno , Praha totálně zasekaná kamióny a na cestu se vydávají dva , v tuto chvíli ,,železní" hastrmani. Fordík špape jak hodinky , D1 v suprovém stavu a tak k večeru dorážíme do Vídně kde začíná hustě sněžit . Na rozdíl od ostatních stále jedem a pomalu se blíží Maribor. Tady pro změnu jen prší a tak v pohodě dojíždíme do +8 stupňové Maríny, kde nás čeká pěkně vytopený apartmán!!!

Ráno drobně poprchává, a tak drandíme po stěnách vpravo i vlevo a zjišťujeme, že Chorvati vychytali snad všechny ryby včetně chobotnic . Teplota vody stále pěkných 14°C nemá chybu, navíc v sucháčích, a tak si užíváme tepelný komfort příjemně doplněný komfortem pohybu pomocí skůtrů.

V sobotu svítí sluníčko, a tak vyrážíme na výlet do Puly. Tam si užíváme parádní bazén se slanou vodou - máme pětadvacítku po většinu času jen pro sebe! K večeru prohlídka historické části starého města, kapučíno, prostě paráda a pohoda.

Cestou zpět se zastavujeme nedaleko Znojma a užíváme překrásných bazénů, rakouských termálních lázní Laa a.d. Thaya. Koupání ve slané vodě 36 °C - to je zlatá tečka za letošní poslední Marínou.

Neděle 5.12.2010 Znojmo je plné Mikulášů a čertů rychle domů!... vždyť mají svátek Jitky

Jaromír

 Tak to je můj bejvák...

 Království za koně!

Áuuuuuuuuuu... aneb proč nekrmit „dravou zvěř“

  I bez míče lze úspěšně bojovat s trudomyslností: Hra na krále Leara...

Růžo, copak to tam máš?

  V Pule na nás čekal „privátní bazén“ se slanou vodou!

Rumchalpa

Sobota 20. 11. 2010

 Přesně na desátou se sjela na Rumchalpu čtveřice hastrmanů. Nepočítáme-li místní, kteří se chystali schůzovat a po vodě nikdo z nich ani nevzdechl, byli jsme na lomu první. Abychom nepřišli o výhodu netknuté vody, okamžitě jsme houpli „do gumy“. Motorizovaná jednotka osedlala podvodní oře a Karel s Tomášem vzali po vzoru ryb zavděk ploutvemi. Viditelnost se od minulé návštěvy trochu zhoršila, místy však při dobrých 8 metrech odhalovala krásné scenérie skal a vodních rostlin. Zvláště v zadní, mělké části lomu bylo živo. Mladý sumec, byť v trochu zabláceném kabátě, se předváděl jak na módní přehlídce a paní štika, která s ním sdílela stejné teritorium, se v pózování nenechala zahambit. V houštinách rostlin se proháněli kapříci a (neklamal-li mne zrak) i tři candáti. Větším rybám vytvářela kulisu hejna okounů a jiných drobných rybek. Připomínala tak ponory v slaných vodách a dávala zapomenout na okolní chlad. Karel si ověřil, že focení tajemných scenérií řas zachycených na větvích potopených stromů a nostalgických zátiší spadaného listí při mizerných světelných podmínkách je zcela z jiného soudku, než snadné „práskání“ kýčovitých záběrů na prosluněných lokalitách v okolí Dahabu. Výsledky se však začínají dostavovat… posuďte sami...

 Podmínky v kostce:

Teplota vody / vzduchu: 8 / 5 °C

Viditelnost hladina: do 8 m

Viditelnost dno: kolem 3 - 6 m (od 12 m zákal)

Max. hloubka: 12 m

Ponory 40 – 65 min.

Od vody zdraví hastrmani: Boďa, Jaromír, Tomáš & Karl.

.... ještě přidáme pár fotek ostatních hastrmanů, kteří se zatoulali do jiného PC :-)

Výprava na lom Horka 17.11.2010

Úkol zněl jasně: Oslavit boj studentů za demokracii připadající na tento den hrdinským bojem s ledovou vodou. Obavy se rozptýlily v okamžiku, kdy teploměr umístěný kousek pod hladinou nahlásil krásných 11 °C. Voda tak měla o 6 stupínků víc, než vzduch, což dokazoval závoj par stoupající z hladiny. Na Horce, jak známo, stále stoupá voda, přesto nás překvapil stav o dobrých 20 – 30 centimetrů vyšší, než na konci léta. Vyvstala tedy otázka: Jaká je vlastně aktuální max. hloubka lomu?

Ticho a klid, hladina jak zrcadlo, skoro žádní potápěči, a tak  parta hastrmanů má celý lom jen pro sebe.

Část teamu se díky navigačním problémům zdržela, takže první čtveřice hastrmanů smočila šos kolem poledne. My motorkáři jsme vyrazili na okružní jízdu lomem, zatímco Pepa s Tomášem ladili trim a kochali se parádně čistou vodou. Viditelnost, která místy přesahovala 10 – 12 metrů se kolem hloubky 25 metrů rapidně menšila a u studně v nejhlubším místě lomu měla s bídou 2 metry.... Vrážím svůj Vytec mezi kameny a na displeji čtu dosud největší změřenou hloubku 33 metrů. Paráda – jen tak dál! Míjíme automat na cigarety, prohlížíme dvojici kol a další harampádí. Pohodové potápko na hranici hloubkového opojení přeruší blížící se NDL. Stoupáme ve spirálách do horních pater lomu. V nejzazším konci, kam většina potápek nestačí doplavat, má svoje království pěkná štika. Když ji vyrušíme, je z nás natolik paf, že ani neví, kam plave a zamíří jako želva k hladině. Čas rychle ubíhá, pokračujeme v drandění po známých místech lomu a je nám fajn. Po 80 minutách toho má můj skůtr dost a je čas k návratu. U plata potkávám zatoulanou trojici chystající se k zanoření.Teď jen ty prokleté schody. Po nedávné operaci kolena a následné žilní trombóze mám obavu z embolie. Kamarádi však nevymřeli. Tomáš podal pomocnou ruku, takže nemusím vláčet těžké cajky. Kdo ví, třeba mi tím zachránil život! Teplý čaj na bázi a po třicetiminutovém ponoru přichází poslední (skoro) hastrmani. Ukazuje se, že mají mokré šosy, což je sice momentálně řadí mezi hastrmanní elévy, ale bude líp!

Od vody zdraví Boďa, Jaromír, Tomáš, Pepa a Pavel + skorohastrmani Ondra a Lukáš.

S místním Haupthastrmanem Martinem jsme naladěni na jednu notu....

Hastrmani mrkněte - Lukáš má mokrej šos... to jsou ale móresy!

 K  vodě je čím dál blíž... hladina je opět o 20-30 cm výš!

Na díře poprvé naměřeno 33 metrů !!!!

Sobota 13.11.2010

Kumburský Újezd

Skvělá voda, která nás minulý týden na Rumchalpě potěšila, se snad ještě krapánek vyčistila. Pětici Hastrmanů čekala viditelnost kolem 5 - 8 metrů (optimisté tvrdí, že to bylo nejméně 10 metrů) a teplota vzduchu neuvěřitelných 15 °C byla odměnou za ranní vstávání. Motorizovaná jednotka ve složení Jaromír + Boďa během hodinky navštívila prakticky každé zákoutí lomu. Parádní štika zapózovala, aniž by si všimla, že jaksi nemáme fotografické nádobíčko, jímž bychom ji zvěčnili. Předvedl se i menší z několika rumchaplských sumců. Kontrola potvrdila, že ostatní atrakce stále na svých místech. Pepa si odbyl po delší pauze svoji suchou premiéru, Tomáš si liboval v novém podobleku a Karl se opět vynořil bez zaplaveného foťáku – prostě spokojenost po všech stránkách.

Závěrečné fíčko a hurá domů vše usušit, neboť ve středu nás čeká výlet do Lužice a teplá voda na lomu Horka….

Boďa

Nedělní deštivé ráno, čtyři hastrmani a svižná 8°C voda. Paráda, na lomu jen pár potápěčů, a tak jdem do vody.

Po zanoření je vidět z 10m na hladinu , štiky líně okukujou skůtra a sumci krouží dokola.

Mooooc pěkný a tak co si to zopakovat příští týden ?

Já ano !        Jaromír

Na úvod:

Je pondělí 18.října 20 hodin a celá parta se vesele čvachtá ve vodě 29°C ?!, a to ještě ve 13 hodin jsme klepali kosu na Ruzyni , neuvěřitelné !

Ubytování na Relaxu nemá chybu a tak druhý den vyrážíme na první ponory. Nefouká voda jak kafíčko , polská průvodkyně Agáta má dostatečný ,,nadhled" a tak střídáme již známé lokality na severu i jihu Dahabu.

Již v úvodu Varel překvapil všechny zcela novým způsobem plavání , Helča s Jardou mohutně dohánějí Agátu, Fanda s Vláďou to mají v ,,paži" a Rudánek jako již tradičně prudí. Večerní posezení u pivka a Rudánkovi hrůzostrašné historky , fotbal v televizi  večerní a ranní koupání. Tak tak tady žijem !

Týden utekl jak voda a návrat do 2° C , byl opravdu krutý. Bylo nám dobře a určitě se opět na jaře vrátíme !

Za celou partu

Jaromír rukou pravou

Otestování řešení galerie

S vidinou jednoho z posledních krásných víkendů jsem na poslední chvíli přijal hostování na akci ostravských kolegů na východočeské Leštince.

Voda s teplotou až 15°C byla sice trochu rozkopána pod náporem přítomných potápěčů, ale domácí osazenstvo lomu bylo na místech. Veškeré ubytovací kapacity byly využity na 100%. Kapři, štiky, sumec albín i nové přírůstky jeseterů při viditelnosti kolem pěti metrů podtrhli dva pohodové ponory v sobotu a jeden v neděli.

Kvalita servisu se díky konkurenčnímu boji neuvěřitelně zlepšuje. Možná bychom si společně mohli připomenout naše začátky na této lokalitě nějakou povedenou akcí...

Jirka Nový

Ranní Rumchalpa

2.10. 2010

Ráno ostré jak břitva, sluníčko vychází, svižná voda a Rudánek ? !

Ve vodě jsme byli první a tak si užíváme výborné viditelnosti, kapři přítomni, štiky na dotek. Skůtr již po druhé objíždí rybník a přidávají se sumci ! Úžasný !

Jen aby nám to vydrželo aspoň do Vánoc !

Jaromír

Deštivá Marina

24. - 28.9.2010

Hastrmaní noční přejezd na Marínu jsme zahájili jednotlivě již ve čtvrtek, a tak nás čekala ještě slunečná obloha. Toto se k večeru změnilo a noční bouřky nebraly konce. To se také podepsalo na dopoledním ponoru, kdy do vody šlo jen ,,zocelené jádro" (Michal,Petr a já).

Nicméně i když většinou bylo spíš zataženo, sluníčko občas přece jen vylezlo, a tak jsme se střídali ve hlídání Hastrmaního dorostu, zatím co si rodiče mohli alespoň na chvilku užít svižné vody - kupodivu pod 25m nezvykle čisté ? !

Večerní grilovačka, úchvatné Rudánkovi bajky, svátek Jaromíra a Andrejky a drezůra šneků Kačenky Švehlové... vše v klídku a pohodě , tak to byla podzimní Marina.

Bylo nám dobře a tak, zas někdy příště!

Jaromír

rukou pravou

 "Happy monday " v Čestlicích opět startují!

Využili jsme zlevněné pondělní tarify a vyrazili na celý den na jámu i ostatní atrakce, které aquapark nabízí. Sešli jsme se ve třech - já + Petra a přijel i Luboš. Už při příchodu v 10 hod. bylo jasné, že bude plno. Odstáli jsme  frontu asi 20 minut, a potom hurá do aquaparku. Za den jsme stihli 3 rundy, dohromady nějakých 50 ponorů, vše v naprosté pohodě, neboť na jámě jsme byli úplně sami! Potápění jsme proložili pauzou na oběd, odpoledním šlofíkem a řáděním na tobogánech a divokých řekách. Unavení, ale spokojení jseme opouštěli aqupark kolem 20 hodiny. Celkově opět vydařená akce v době, kdy venku bylo opravdu hnusně, tma a celý den pršelo.

Zdraví Honza a Apnea team :-)

                                                                                             2.9.2010

O čtvrtečním večeru měli hastrmani na Rumchalpě pré, žádný dýchánek ala… víno, ženy, zpěv se však nekonal. Přijeli vyzkoušet, jak chutná ponoření do temných vod nočního lomu, přičemž jim nešlo o pouhé smočení šosů pod rouškou tmy...

Kromě světelné signalizace si vyzkoušeli, jak provést dopomoc a vytažení parťáka, když chybí třetí ruka na svícení, jak v těchto podmínkách vyřešit nadrilovanou situaci OOA, co dělat, když zkolabuje hlavní světlo či jak správně použít záložní svítilnu. Zjistili, že noční orientace s kompasem je sice trochu jiná, než za dne, ale zvládnutelná. Stačí jen upravit konfiguraci výstroje a důkladně potrénovat…

V závěru ponoru čekala odměna v podobě obrovského úhoře, který se zvědavě připlaval na „kolegy hastrmany“ podívat. Prostě večer, jak víno…

Boďa

Siesta na Hvaru: 2.7. - 10. 7.2010

Po nočním přejezdu míříme trajektem na Hvar . Vše při starém, jen turistů je nějak méně. Krásné počasí svižná voda a vyhořelé pobřeží těsně nad Jagodnou až k hoře Sv. Nikola (624m) . Na nejlepší potápěčské lokalitě Sveta Nedjelja se ale díky Chorvatskému zákonu nikdo nepotápí, a tak nervózně přešlapujem na mole a pod náma je 50 metrová stěna . Nakonec sedáme do člunu a šnorchlujem podél skal a v zátoce Lučiště.  Škoda !

Užíváme koupání v Jagodné a po večerech sledujem MS ve fotbale. Poslední den jsem již nevydržel a ponor na stěně před pláží byl mooooc dobrý . Díky tomu že již řadu let se tam nikdo nepotopil, stěna byla plná chobotnic, krevet a malinkých murén. Viditelnost cca. 25m také supr.

Policia mě nepolapila, a tak mířím zpět k domovu, zatímco Rudánek jede ještě zkontrolovat masakr potápěčů na Maríně. 

Hvar je krásný ostrov , ale již bez potápěčů , ti jsou tam nežádoucí , asi už na vždy ? !

Jaromír

Odložená akce na lomu Miličín se vydařila: Dokonale zplavení vedrem jsme dorazili na Českou Sibiř. Nechutných 35  °C v kabině Felicie nepatřilo zrovna nejlepším zážitkům, proto jsme se bez okolků šópli pod hladinu. Vodu vyhřátou na 22 °C a viditelnost kolem dvou metrů na hladině vystřídalo příjemných 10 °C v 11 metrech. Viditelnost kolem 3 – 4 metrů ve spodních patrech lomu dovolila shlédnout všechny místní atrakce. Pomineme-li zajímavé atrakce v dvoudílných plavkách nad hladinou, i tak toho bylo pod vodou k vidění víc, než dost. Budka střelmistra je na obvyklém místě, na kole zatím nikdo neujel ani jej nezařadil do sbírky artefaktů a podle vrstvy nánosů bylo zřejmé, že si zde dlouho nikdo nebyl brnknout z místních telefonních aparátů… vše v poklidu čekalo na nás dva… příjemně chladivý ponor absolvovali...

Karel + Boďa

Na hladině 35 °C a dole 7°C. Přesto, nebo právě proto si všichni libovali. Nedělní ponory z tohoto pohledu neměly chybu, byly více než osvěžující. K vidění sumci i kapříci, ale spíš jen dopoledne. Odpoledne pěknou viditelnost v hloubkách od šesti do deseti metrů bohužel likvidovaly skupinky technicky se tvářících potápěčů s dvojčaty na zádech. Ale jak se říká „všechno špatné je pro něco dobré“ – aspoň posloužili frekventantům P* coby příklad, jak se to dělat nemá.

Hastrmanní účast:

Boďa, Katka Roiková, Arno + Katka + Lukáš Krylovi, Karel Labuť … a Jana Omaniková, alias fantom Rumchalpy.

Už to prasklo: Voda se rychle vyčistila, zákal zmizel, a tak ideální podmínky na lomu Horka přilákaly o svátečním Cyrilometodějském pondělí hordy nájezdníků z Čech. Stálo to za to: viditelnost místy až 15 metrů, příjemných 20 stupňů na hladině a k tomu slunečný den, jak ze žurnálu. Katka, Láďa, Víťa  a Filip potrénovali trim a poškádlili místní žraloky, zatímco druhá část výpravy - Jitka, Petra a Honza - protáhla plíce na bojce, prostě bylo fajn :-)

Boďa

                                                                  Hastrmanní squadra

Kdy:  25. - 26. 6. 2010

Kam: … výprava se zvláštním zaměřením na lomy: Steina, Prelle, Louisa, Sparman a Horka

Kdo:  Boďa, Závorky (3x), Jirka, Honza, Petra

Jak bylo?

Počasí je letní, na Steině nás čeká pěkně čistá voda. I Jirka se rozhoduje pro dnešek nastavit na kompjůtru free-mód.  Při meldování potěší skutečnost, že se šnorchlem na free  nás zdejší obsluha nepočítá mezi potápěče, ergo neplatíme vstupné – tím líp, kdo by jim to vymlouval?

Honem do gumy a osvěžit se. Rozpotápění na ponku v desítce. Překvapila poměrně pěkná viditelnost kolem 5 metrů. Moc to nepřeháníme - max. hloubka 16 m. Jo a hádejte, kde najdete na Steině krokodýlka?

Je čas oběda. Vydáváme se do Pulsnitz - bezkonkurenční špízky s chladivým mokem v osvědčené restauraci na náměstí dodají sílu na další průzkum.

                                                                                        Na zdar výpravy...

                                                                                     Veselé kalíšky :-)

                                                                         Potápění je úžasný sport...

Následuje Prelle a Louisa. Jeden lom hezčí, než druhý. Oba na první pohled nabízí pěknou průhlednou vodu; rozhodujeme se pokračovat na Prelle, což není právě šťastná volba – pod 5 metry viditelnost drasticky klesá a v desítce je vidět na 2 metry (rozuměj 1 metr doleva a 1 metr doprava). Ale i tak jsme si vodu užili, i Hanka. Ta kvůli neprůchodnosti dutin musí protentokrát potápko oželet, ale nelení a zahučí po kluzkém kameni do vody v civilu. Ještěže sluníčko hřeje, voda má 18/19 °C.

A následuje prohlídka lomu v Kamenzi s brčálově zelenou vodou. Ujišťují nás, žer od třicítky je voda parádní, ale nemáme baterky, tak potápko vzdáváme. Večeře a nocleh v útulném penzionku U Lípy nemá chybu.

                                                      Komu by se chtělo do takové "HRACHOVKY"?

V neděli se naše skupina na Horkách rozrůstá o Honzu a Petru. Na lomu je překvapivě málo potápek, přestože nabízí neuvěřitelnou viditelnost nejméně 12m! Žádná latina: úvaz bojky na 12 m je z hladiny zřetelně vidět. Boďa s Honzou a Petrou se přesunují na 30m bojku, zatímco já s Vláďou krotíme ambice a okupujeme 12 m bojku. Hanča nechce více pokoušet dutiny, ale možnost prozkoumat se šnorchlem lom - aspoň z hladiny - si ujít nenechá. Jirka vybalí sucháč a s dvojčetem se jme tou neuvěřitelně křišťálovou vodou probublávat. Odpoledne ještě jedno free-kolečko, a je čas pomýšlet na pana Navrátila. Těsně před odjezdem se mnou jen Boďa dá zlákat na obyčejné zaplavání si. Voda prý měla 19 °C, ale jen tak v plavkách nám oběma připadá hodně svižná.

Pro Závůrkovic rodinu bylo setkání s lomy Steina, Prelle, Louisa, Kamenz první, ale rozhodně ne poslední – nemáme to sem, koneckonců, zas tak daleko – takže brzy “ Auf Wiedersehen!“

Zdena Závůrková

                                                              Ta obsluha "nahoře bez" je fantastická!

Parádní počasí přivítalo výpravu Hastrmanů doplněnou o Modrou hvězdičku, několik mimoňů a břehoušů. Na počáteční faux-pas u Mirely s nočním (ne)ubytováním čtveřice potápek se v azurovém ránu rychle zapomnělo. Pro některé rutinní a pro jiné první letošní zanoření do slané vody bylo v horku ideálním osvěžením. Viditelnost sice není v tomto období nejlepší. Na hladině měla místy hoooodně pod 10 metrů, teprve v hloubkách pod 30 metrů bylo vidět standardních dvacet a víc. Voda den za dnem nabírá „grády“ a ještě ve dvaceti metrech měla příjemných 18 °C. To uvítala hlavně Kačka s Karlem, kteří tak mohli kurzovat pěkně nalehko bez rukavic. To ještě netušili, že si tím koledují o dodatečný ponor ve studené vodě lomu…

Kemp je opět o trochu lépe vybaven a upraven, káva v bistu nemá chybu. Jak vidno, na Marině se vše lepší a zlepšení je znatelné i pod vodou. Všichni si pochvalovali přírůstek vodní havěti, zejména množství chobotnic, oproti minulému roku. Výlet na nejlepší lokalitu v okolí - Skalní bránu - nikdy nezklame. Tak tomu bylo i tentokrát, jen humr Pepa, který bydlel u paty skalního ostrohu ve čtyřicítce zmizel. Věřme, že byl jen na výletě a neskončil v některé z rybích restaurací. Zato Pepa (Kopal) se neztratil a přičinil se o skvělé ryby na grilu, které úspěšně konkurovaly Arnovým grilovaným pochoutkám z předchozího večera. Bylo to 1:1, proto díky oběma! Večerní oslava Jaromírových šedesátin pak proběhla v duchu jediného přání: „Vše NEJ do další šedesátky!!!“

Boďa

Pěkné fotky z akce od Ivany Slavíčkové najdete na: http://picasaweb.google.com/117843271535662541962/SvMarina1061362010#

Víkendový sraz příznivců nádechového potápění, pořádaný Martinem Zajacem, přilákal do výcvikového střediska Svazu potápěčů na Barboře u Teplic asi 60 potápek z celé republiky. Zastoupeny byly nejsilnější frediverské týmy, a tak jsme měli šanci se trochu přiučit. Martinovu objednávku slunečného počasí vyřídil všemohoucí k naprosté spokojenosti všech. Jenom zapomněl na vodu, která měla na hadině příjemných 14 °C, ale již v 10 metrech klesla na 10°C a sestupy níž připomínaly sestup do hlubin mrazáku. To samozřejmě nikoho neodradilo, natož nás – hastrmany, a tak jsme potrénovali na systému bójek. Zdena si připsala osobní rekord, když posunula maximální dosaženou hloubku na pěkných 26 metrů! Max. hastrmanní hloubka 32 m – na hranici světla a tmy. Ani jsem se nepokoušel vžívat do pocitů Míši Rišiana, který vymetal hloubky kolem 60 metrů!

Boďa

Tradiční odjezd z MB v 7:30 garantoval, že se i po ještě tradičnější zastávce na Shellce v CL dostaneme k lomu na smluvený čas - tedy před desátou. Využili jsme k tomu nově otevřený úsek obchvatu Loebau…

Postupně se sešla desítka Hastrmanů. První den měli navrch Freečkaři, kteří několikrát pokořili hloubku 30 metrů, a i ti, co na volné vodě teprve začínali, se v osobě Tondy Grimma nedali zahambit a kontrovali (i přes problémy s vyrovnáním) hloubkami kolem 16 metrů. Absolutní dno lomu navštívil i Sváťa se Zbyňkem - sice za pomoci složité dýchací aparatury, to ovšem nesnižuje jejich výkon, zejména z pohledu náročné termoregulace! Voda měla nahoře kolem 13 stupňů, a dole o trochu (hooodně) míň… nic moc, ale dvojitý neopren to jistil a hodina strávená na bojce byla tak akorát. Druhý den se karty otočily. Pavel s Boďou dokončovali kurz přístrojového potápění, Jirka prohnal svoje dvojče 2x15 l a zbytek se postaral o free – doprovod. Na Petru zbyla role foto-dokumentaristky a nezbytného maskota...

Dvoudenní akce byla zajištěna ubytováním v luxusním penzionu „U Lípy“, kde vládla velice dobrá nálada, k dispozici bylo dobré jídlo a pití. Díky Pavlovi na stole nechyběla ani pravá moravská slivovice. Ta „sedla“ i majiteli penzionu, který jako správný lužický Srb nezapřel své slovanské kořeny a statečně do sebe kopnul několik frťanů.

Krátce shrnuto: skvělý víkend u vody, hodný opakování!!!

Díky všem…

Honza + Petra

Filipíny + Dahab = Mašov

Tato jednoduchá rovnice znamená jediné: Hastrmani a Modré hvězdičky se vrací z cest. Jak se sluší a patří, o víkendu 21. – 23. května proběhla společná VÝNOŘNÁ z Filipín a z letošního Dahabu…

Ještě jsem dolaďoval exteriér, když se začali sjíždět první účastníci. Obvyklé uvítací ceremonie, naražení sudu, akce se začíná příjemně rozjíždět… a najednou TO přišlo, tedy – vlastně přijelo. Tři jeptišky na bicyklech přijely k chaloupce, slušně pozdravily, a pak jedna z nich zavelela: „Konec srandy, sestry, nasadit sedla!“ Jak řekly, tak se stalo! Následoval příjemný večer plný jídla (Arno zabodoval tak, že ještě teď mi při té vzpomínce startuje Pavlovův reflex), pití, povídání a promítání,… jen k věštění z trouby nějak nedošlo.

V pátek  se nás sešlo 13, z nichž sobotního rána odhodlaně vyrazilo 10 statečných na náročný degustačně-poznávací cyklovýlet po Českém RaJi. Na trase jsme míjeli hrad Kost, projížděli romantická podtrosecká údolí a samozřejmě zakotvili u několika hospůdek – bratru 40 km srandy a kulinářských zážitků. Po návratu bylo nutné vyčistit techniku a rány, takže následné veselí již nedosáhlo páteční bujarosti, ale i tak dooooost dobrý! V neděli jsme při pohledu z okna zanadávali na počasí, výlet do Svijanského pivovaru jsme takticky přesunuli na další výnořnou, a nenápadně se rozprchli do svých domovů.

Na závěr snad jen otřepané – kdo nebyl, může jen a jen litovat!

Jirka Zakouřil

FOTODOKUMENTACI AKCE NAJDETE NA:   http://picasaweb.google.com/ivanasla3/VynornaFilipinyADahab2152352010#  

… aneb postřehy potápěčského učně...

Po příjezdu na lom jsem byl plný optimismu. Sluníčko hřálo ostošest – co víc si přát? Ale pak to vypuklo: po obléknutí neoprenu a pohledu na temnou vodní hladinu mě zamrazilo. To jsem ještě netušil, že voda má pouhých 13 °C, což na můj první ponor ve volné vodě nebylo nic moc. Po zanoření to byl pocit ještě horší, a teprve po chvilce aklimatizace bylo líp. Ve zhruba 6 metrech však byl tepelný zlom na 10 °C a situace se opakovala. Viditelnost se pohybovala od 1 do 5metrů, na což si suchozemec musí zvyknout. Těšili jsme se na štiku, ale za celých 41 minut ponoru jsme se nedočkali, zato jsme viděli kapry a spousty okounů.

Snad příště… Víťa Ondráček

Na druhý konec světa je to přeci jen trochu „ z ruky“....

Po 74 hodinách cestování sedíme v malé loďce… a zbývají nám pouhé 3km na malebný ostrůvek Pandan. Tam nás vítá Radek, český majitel potápěčské báze. Jak se sem dostal, ví snad jen všemohoucí. Rychlé ubytování a šup do vody… nádhera, úleva po cestě, prostě paráda. První setkání s karetami dává tušit, co nás čeká. Druhý den oťukávání a „jenom dva cvičné ponory na domácím reefu kolem ostrůvku, pak pivko a šupky do postele. To hlavní je totiž připraveno na zítřek.

Ráno balíme, dvě hodiny jízdya jsem na Apo Reefu. Úžasná lokalita daleko v moři, asi 35 km východně od Pandanu, plná života, barev, žraloků, želv, rejnoků… a taky proudů. Naše loďka se k večeru vrací zpět, zatímco druhá zůstává přes noc. Ráno se opět na Apo Reefu setkáváme, ale už bez Aldy, kterého trápí angína. Naháníme žraloky a užíváme si této ,,perly“ Filipín. Výsadek na ostrově odhaluje spletité mangrovy a jezero uprostřed laguny. Zůstat ale nemůžeme, program cesty nás žene jinam. Vracíme se na Pandan: večeře, pivko, zabalit a ráno přejezd do Puerto Galera v severní části ostrova Mindoro.

Suprové ubytování v bungalovech, Alda chroustá antibiotika, Rudánek popíjí pivko a Kája obdivuje krásky v místních barech, které nabízejí to nejlepší z Filipín. Fakt pěkný… Ráno začínáme s potápěním na lokalitách v okolí Puerta Galera: žraloci už nejsou, zato plno makrosvěta - obrovské zévy, vraky, mírné proudy a svižnější voda. Odpoledne míříme s již polouzdraveným Aldou k půjčovně motorek a jedem k vodopádům. Paráda, foto + koupačka ve vodopádech a rozdáváme bombóny nádherným dětem. Místní silnice (spíš cesty) jsou poměrně zrádné o čemž se v zápětí přesvědčil i Alda, čímž pro něj potápko nadobro skončilo - je mi ho upřímně líto, trpí !

Nejlepší lokalita v oblasti je ostrov Verde Island. Leží v kanálu mezi ostrovy Luzon a Mindoro. Východní část ostrova je vlastně podmořská hora omývaná různými proudy, plná barev a života. Celodenní výlet stál určitě za to: v závěru druhého ponoru jsem poprvé v životě uvěřil tomu a pochopil, že i na hladině se dá utopit. Taková pračka a mazec na hladině je vidět jen zřídkakdy. Přežili jsme všichni, zato naše loď přišla o kormidlo, a tak nás dotáhli na laně až domů. Mnozí z nás na tuto zkušenost jen tak nezapomenou.

Přejezd zpět na Luzon a do Manily na letiště. Boeing místních aerolinek CEBU PACIFIC zakrouží kolem kráteru sopky MAYON, která ještě před třeni měsíci děsila místní obyvatele… a jsme v Legaspi a místními taxíky vyrobenými z amerických jeepů se přesouváme na západ ostrova do Donsolu. Ubytování v bungalovech a ráno šnorchlovačka s velrybáky.  Zážitek, paráda, i když setkání s velrybími žraloky jsou poměrně krátká. Celodenní výlet na sopku a prohlídka přístavního města Legaspi stála za to….

Ale vše jednou končí: odlétáme zpět do Manily do známého hotelu Tower. Nechybí večerní rozloučení s Manilou, ráno návštěva překrásného mořského akvária a staré části Manily. Odpoledne již míříme k letišti. Loučíme se s Filipínami i filipínkami. Na druhém konci světa nás čeká chladné ráno v rodném městě Járy Cimrmana a cesta do naši vlasti Boehmen…

Tak kam to bude příště?

Jaromír

Více foto v galerii, která se právě vytváří...

prosíme o strpení...

Podobně jako v minulosti i letošní májový Dahab neměl chybu.

Ubytování v Relaxu supr , služby potápěčské báze Planeta také bez problému a tak jsme krom již ,,okoukaných" lokalit zvolili novinku v podobě Ras Abu Mamlah , jako celodenní výlet. Proudy které Mamlah velice často a intenzivně omývají se nekonali a tak jsme si užívali , života , barev i suprové viditelnosti. Kája s Michalem navíc koupel v trhlinách po zemětřesení.

Další novinkou a to k nelibosti vedení Planety , bylo dvojité proplavání Canyonu 1x klasicky kaňonem a podruhé ze spodu nahoru. Bohužel jsme byli viděni nějakým rusky mluvícím divemasterem a ,,pochvala" přišla , ihned po příjezdu ve formě žluté karty.  Myslím ale , že pro všechny to byl nejen dokonalý zážitek ale i určitá zkušenost a  poučením do budoucna. Vůbec toho nelituji.

Jako obvykle , ve volných chvílích proběhl stihací překážkový závod jednotlivců na čas , v bazénu. Tady bych chtěl vyzvednout dva výkony v různých kategoriich. Závod žen vyhrála paní ,,doktorová Vébrová" a odnesla si hlavní cenu pro vítěze meloun. Závodu se zůčastnili dvě ženy ! Další kategorii byl závod seniorů , tady se přihlásil pouze jeden účastník a ten zároveň vyhrál. Obdivuhodné ! Hlavní kategorii mužů vyhrál Petr a jeho odměnou bylo , že nám všem mohl koupit pivo !

Jelikož sopečný prach se nakonec umoudřil a nechal nás odletět , domů jsme se všichni vrátili odpočinuti a v pořádku.

Všem móóóóóóóc děkuju.

Jaromír  (vítěz závodu seniorů)

Dobrovolně-povinné periodické školení instruktorů spojené s předepsanými záchrannými technikami  – záchrana partnera z hloubky, KPCR a používání křísicího přístroje. Vynikající přednáška MUDr. Šefce na téma DCS vyzněla pozitivně: Dekompresní pivo ANO !

Viditelnost: 3 – 5 m

Max.hloubka:  48 m

Boďa + Míra

Přestože to zpočátku vypadalo na hojnější účast, logicky se na silvestrovské dopoledne utrhli od příprav na večerní divoké oslavy jen ti největší zoufalci. A dobře jim tak. :)))

Do deseti hodin jsme se na Leštince tedy sešli ve této pětce: Váša, Boďa, Děd, Alda a Rudánek. Do vody jsme šli pravděpodobně mezi prvními potápěči, Výhoda ranních ptáčat byla zřejmá. V klidu vyložit věci, zaparkovat, připravit cajky. A jít do vody mezi prvními.

Pěkný ponor v pěti stupňové vodě s viditelností téměř dokonalou se kazí po setkání s dvěma oranžově-černými na stojáka plavajícími tučňáky, vydávajícími se za potápěče v celoobličejových maskách. Jen v nich jaksi neviděli tu spoušť, co za sebou nechali. Nebo jim to spíš bylo jedno :(((

Od kesonu plaveme podél elektrického vedení důkladně připevněného na keramických izolátorech a pozvolna tak dorazíme do místního podvodního skanzenu - muzea těžby kamene. Proplujeme vozíčkárnou, prověříme sbíječky, které jakoby před chvíli někdo odložil při dělení zdejší žuly. Zaplaveme do zadní části lomu mezi úmyslně do vody shozené stromy, v poklidu se věnujeme pozorování staré štiky. Vystoupáme do mělkých vod a klidně se kocháme obrovskými, ospale línými, modře a oranžově zbarvenými kapry a velkých hejn dalších sladkovodních ryb.

Ivančina dršťková polévka s chlebem, mátový čaj a vyhřáté kamna, poslední třešinka na dnešním potápěčsko-silvestrovném meny.

Hodně zdraví, mnoho štěstí a spoustu nádherných ponorů nejen v roce 2010 všem přeje od vody Alda.

Týdenní pobyt i cestou není nic moc, ovšem za cenu 20 tis letenka s ubytováním ve 4* a all-in v ceně na last minute, no zkrátka neber to. A tak, jen v opravdu malé partičce, jedeme. Tedy vlastně letíme :)

Přestože jsem z výborné kuchyně hotelu Allegro v Playa de Carmen, využil jen snídaně a několikrát i skvělou večeři, litovat toho nebylo třeba. V cenotech Naharon, El Eden, Gran Cenote, Dos Ojos a Carwash jsme za těch pár dní dali 9 plnohodnotných jeskynních ponorů, s celkovým dive time 15 hod. 36 min. Jednotlivé ponory ponory nebyli nikdy kratší hodiny, spíše hodinu a půl až dvě, při nejdelším ponoru do upstreamu Dos Ojos jsme se za 176 min dostali za použití pouhých ploutví do vzdálenosti 1300 od vstupu do systému.

Už se těším, až vyrazím znovu.......

Nepříliš přívětivá předpověď počasí poznamenala účast, přesto se na lomu sešla čtveřice Hastrmanů na závěrečnou praxi kurzu Snorkel-free. Počasí se jim odměnilo slunečným dnem s téměř letními teplotami. Svižná voda měla 14 °C, a ve 20 m ještě 10 °C. Viditelnost na hladině kolem 8 metrů, ve středních hloubkách kolem tří metrů…

První série ponorů byla příležitostí k rozpotápění, odpolední pak byla ve znamení osobních rekordů: Zdena i přes problémy s vyrovnáváním dala 16 metrů, Hanka 14 metrů a Vláďa, jehož doménou je více než 4minutová apnea, 11 metrů…

Osobní rekordy, parádní počasí i skvělý oběd během polední siesty v penzionu znamenaly jediné: Dáme repete, a to co nejdříve!

 Boďa

V neděli 23.5.2010 mne čekala premiéra: absolvoval jsem své první ponory kurzu CMAS P* na volné vodě. Rumchalpa je hastrmanům i hastrmankám notoricky známa, takže si každý dokáže představit jeho jedinečnou scenérii, navíc doplněnou pohledem na hejno kapříků vyhřívajících se u hladiny. Navzdory nepříliš optimistické předpovědi slunce  pěkně hřálo, a tak není divu, že se to kapříkům líbilo. Voda byla bohužel rozkopána od jiných potápěčů a k nízké viditelnosti (kolem 3 metrů a méně) přispěl i napadaný pyl. Přesto první zážitky byly perfektní, skvěle jsem si ponory užil a při odpoledním ponoru jsem poprvé pozoroval štiku…

Už se těším na další ponory na lomu Horka.

Pavel „Masťa“

Teplota vody:                              asi 12 °C na hladině a 10°C v pěti metrech = bez obleku bych tam nevlezl :-)

Viditelnost u hladiny:                3 m

Viditelnost v hloubce 7 m:       2 m

Max hloubka:                              7 m

... informace pro ty, kteří chtějí trénovat orientraci podle kompasu: Nejezděte na Rumchalpu! Voda se rychle čistí, nedávna hrachovka pomalu mizí a ideální podmínky pro orientační potápky skončily...  Dva ponory na Rumchalpě s krásnou teplotou na hladině 17 ° C, v 5 metrech již 13 °C, a  tak to jde s hloubkou šupem dolů. Spodní patra „lednice“ jsme nenavštívili. Max. hl. 10,5 m pro nácvik nouzových výstupů stačila. Viditelnost variabilní v rozmězí 1 - 5 metrů.  

Boďa + Markéta + David

…je ještě krásnější. Pohoda, klid a hlavně nezkalená voda!

Odložit sledování světového mistrovství ve fotbale nebylo až tak velkou obětí. Odměnou nám byla viditelnost kolem 4 metrů. Potrénovali jsme na platech a bojkách a obdivovali mohutné kapry, kteří kroužili okolo nás a evidentně loudili něco na zub. Jak by ne, když je celým pytlem rohlíku naladila Jana, alias Fantom Rumchalpy… to se to pak kolem vás hemží, jedna radost! Katka s Láďou si libovali. Vždyť komu se poštěstí, aby mu hned při prvním ponoru pod vodní hladinu dělali společnost jinak plaší kapři?

Boďa, Katka a Láďa

Neděle 18.7.2010 byla jako každá jiná, ne však pro čtveřici zbrusu nových potápek - Katku Roikovou, Láďu Cihi, Víta Ondráčka a Filipa Žákovského. Pro ně měla příchuť výjimečnosti. Proč? Závěrečné ponory v salonních podmínkách lomu Horka a písemný testík potápěčských vědomostí napsaný v azylu restaurace Am Sportplatz završily jejich snažení v kurzu CMAS P*. V průběhu posledního ponoru si v praxi ověřili platnost teoretické poučky o změnách izolačních schopností mokrých obleků s přibývající hloubkou. Přinejmenším  Filip s děravýma rukavicema neprotestoval, když rychle opouštěli „lednici“ v hloubce 30 metrů. Všichni poznali, že ani zdvojené lekce v krytém bazénu, pětice ponorů ve volné vodě ani čas strávený pod vodou nad povinný rámec kurzu z nich potápěčské supermany neudělaly. Nabyté zkušenosti a čerstvé razítko v průkazu jim však otevírají cestu k tomu, aby se v brzké době pod vodou bezpečně „zabydleli“. Je na každém z nich, jak tuto šanci využije…

A jaké byly podmínky?  Teplota na hladině 22 °C, dole něco pod 10°C. Viditelnost na hladině jen kolem 5 m, od hloubky 20 metrů se lepšila až na 10 m.

Hastrmanní účast:

Jaromír + Boďa + Pepa Veselý… coby „senior staff“. Katka Roiková, Láďa Cihi, Vít Ondráček a Filip Žákovský, aneb čtveřice adeptů na první hvězdu. To vše doplněno dvojicí spřízněných potápek, které zatím nestačily navléci hastrmanní frak.

...pouhých 227 dnů zbývá do odjezdu hastrmanů na Maledivy, a tak podle hesla „Štěstí přeje připraveným“ je již trénink v plném proudu. Zejména úplní začátečníci mají šanci dobře se připravit a reagovat na striktní požadavek minima 50 ponorů. Při hledání nejvhodnější tréninkové lokality padla volba na lom Miličín – už proto, že začíná stejným písmenem a viditelnost je (alespoň číselně) dost podobná - celých 30 (deci)metrů! Volba lokality vůbec nebyla špatná. Kamenné kvádry připomínaly ostré útesy, místní okouni zdatně suplovali korálové klipky, a když se v dohledu vynořil velký džbán očekávali jsme, že se za ním objeví celé amforové pole. Ale vážně: osobní Maledivy, tedy spíše malé divy se přece jen konaly. Herr Karl von Schwan, stále ještě bez razítka v průkazu, se pod vodou evidentně zabydluje. Vyvážení přestává být problémem, trim se ponor od ponoru lepší, a ani pohyb 50 cm nad bahnitým dnem již nepřipomíná průjezd traktoru. Připomíná mi to „profesní vývoj“ fantoma Rumchalpy před několika málo lety… radost pohledět!

Pohodový ponor korunovala výborná držková polévka v místním hostinci… co víc si přát?

Boďa

Je to tak... lom Horka se pro hastrmanní smečku postupně stává jakýmsi „domovským terénem“. Není divu: cesta není příliš dlouhá, přitom je zde po většinu roku skvělá voda, která neustálě přibývá. K tomu dobré zázemí, příjemná obsluha a lidové ceny…

Teplý a slunečný víkend na přelomu července a srpna přilákal 18 hastrmanů, jejich přátel a rodin. Cíle byly různé - užili si však všichni. Dvojkaři Hanka s Richardem absolvovali povinné ponory na dvě hvězdičky, poprali se s cívkami a bojkami a s povolenou pomocí kompasů prokázali schopnost nezabloudit. Freečkaři potrénovali plíce při kontrole upevnění bójky v 30 metrech, ostatní s „bombami na zádech“ průběžně chladili rozpálená těla. Večerní grilování i posezení nad sklenkou vína byl (tedy alespoň pro mne) dokonalý relax a vyčištění hlavy před pondělním nástupem do „Kolbenky“.

A jaké byly podmínky? Sobotní počasí nabíralo dech, v neděli však slunce přitopilo na třicítku. Voda byla na plavání trochu svižnější, byť měla na hladině 22 °C, dole standardní lednice pod 10°C. Viditelnost variabilní podle počtu právě plovoucích (místy i po dně procházejících) hord polských nájezdníků - průměrně odhadem kolem 7 m…

Boďa

... se vydařil. Počasí jak ze žurnálu, voda svižná, zato čistá. Jen hordy poláků mohly zůstat u některého z bližších lomů, kterých mají po cestě od hranic hned několik. Jenže Horka, jsou Horka, a oni to móc dobře vědí. Kája s Příšou drandili na skůtru, my s Honzou jsme spustili sestupové lano na 31 m. Potápěčský reflex naskakoval jedna radost, a tak jsme bez potíží vymetali nejhlubší části lomu, zdravili kolem plovoucí a strašili procházející potápky. Trénink, jak víno, jen můj tracheální testík bohužel vyzněl pozitivně. Zato polední špíz v Pulsnitz neměl chybu, stejně jako večerní výlet do Alt Stadtu - starého města Bautzen zakončený skvělým vínkem pánů Muellera a Thurgaua v restauraci našeho penzionu. Honza po setmění zaostřil svoje astronomické nádobíčko na oblohu a do noci pozoroval, co je nového na planetě Pluto. Prý je toho víc, než dost! Nedělní trénink byl zpestřen trochu jiným druhem hýbání. Cyklovýlet do Kamenz sice nebyl kilometricky náročný, třicetistupňové vedro dalo zabrat mnohem víc. Svižná voda lomu však rychle vrátila tělesnou teplotu do správných mezí. Škoda, že víkend je tak krátký!

Boďa

Horka 21. - 22.8.2010

Horka 11. - 12.6.2011

Rosničkáři se tentokrát trefili: Hastrmanní výlet na oblíbenou lokalitu provázelo příjemné počasí, pouze podvečerní sprcha mohla přijít trochu později. Voda za krkem násilně ukončila siestu a pohodové grilování a slabší jedince vyhnala do hospody...

Na lomu se po oba víkendové dny sešla početná partička Hastrmanů doplněná o bývalé členy Martina a Petra, kteří si přijeli zchladit žáhu v ledové vodě. Dole je totiž stále pořádná kosa kolem 7 stupínků. Dobrou zprávou ale je, že hlášení minulé výpravy o horší viditelnosti již neplatí! Voda se čistí – viditelnost dosahovala místy 8, možná i 10 metrů. Dalším příjemným zjištěním bylo, že od loňska zase ubylo schodů k vodě, když hladina opět stoupla o dobrý půlmetr. Bublinkáři si vesele mrzli a bublali, zatímco freečkaři se snažili být free. Některým se to dařilo více, jiným méně, ale na tom přece nesejde. Vždyť výsledek byl veskrze pozitivní, neb praxe kurzu proběhla beze ztrát na lidských životech. Pozitivní bylo i zjištění, že místní pivo za 1 euro z automatu se dá pít!

PS: Příště bereme kola!

Siesta na Marině

22.7. - 24.7.2011

Za letním rozptýlením a hlavně potrénovat jsme vyrazili na osvědčenou lokalitu. Kdo by očekával davy lidí nad i pod vodou – mýlil by se. Překvapivě i v plné sezoně je kemp zaplněn stejně, jako při jarních výletech. Pro náš karavan chytáme luxusní místo v těsném sousedství kapličky. Blíž už to do vody být nemůže! Povolení k potápění se neplatí, voda teplá + lepší viditelnost, než bývá v jarních měsících = co víc si přát. Dáváme pět dlouhých, pohodových ponorů. Relax nad vodou jistí pivko, skvělé kalamáry a ještě lepší kafe. Už se těšíme na podzimní Marinu!

Od vody zdraví: Honza + Honzík + Monika + Boďa

HORKA 3. - 4.9.2011

Hastrmanní objednávka slunečného počasí byla Svatým Petrem vyslyšena, a tak jsme si dali na Horce příjemné repete. Voda opět bez nejmenší chybičky. Hanka s Jardou se činili ve freečku. Zaznamenali sice drobné, ale přeci jen pokroky vpřed, respektive hlouběji. Každý z nich (i přes problémy s dutinami) posunul svůj „hloubkový rekord“. Kristýna s Ivem s lahvemi na zádech natáčeli podvodnické motohodiny.

Relaxační cyklovýlet v polední pauze nám zpříjemnil defekt pneumatiky. V restauračním zařízení u MarienKirche jsem se tak, místo únavného šlapání, mohl věnovat opravě píchlé duše. Odměnou mi bylo rezavé osvěžení značky Lanskrone. 

Nedělní azůro přilákalo další Hastrmany. Kde se vzali, tu se vzali, na lomu se vyloupl Jarda s Lenkou a drobotinou. Po drobném zakufrování po obědě dorazila i Podlahovic rodinná squadra. První ponor po kurzu si prý náramně vychutnali. Nevím do jakém míry přeháněli, ale fakt je, že bez úhony přežili…

Dobře bylo…

Boďa

 RUMCHALPA 28. 8. 2011

Jako na Václaváku… to byla první naše myšlenka, když jsme poslední srpnovou neděli dorazili na Rumchalpu. Tolik potápek pohromadě se jen tak nevidí. Všichni natěšení zaplácat ploutvemi a přidat se k těm, kteří již  své stopy v lomu zanechali. Ale byli jsme na místě, počasí nám přálo, a tak by byl hřích, otočit se na podpatku a zmizet. Pouze Honza s Monikou usoudili, že je lepší pozorovat shora kapry, než vidět pod vodou kulový. Jak řekli, tak se i stalo: Testování dvojčete proběhlo v notně zkalené vodě. V rámci tréninku orientace jsme s Tomášem obkroužili celý lom. Bohužel ani v zadní části lomu, kde byla viditelnost přeci jen lepší, jsme nenarazili na větší šupinu. Holt ne vždy je posvícení. Gáblík a pivo v kumburském bistru nám spravilo náladu a hajdy domů. To jsem ještě netušil, že mne odpoledne čeká porce 60 km cyklistiky v Českém ráji…

Boďa

Tak to tu ještě nebylo! Podruhé v letošním roce vyráží skupina Hastrmanů do „země zaslíbené“. Po zkušenostech z jarního safari jsme se těšili na naši lodičku, Princeznu Uswu, skvělého kuchaře a samozřejmě na všechny ty divy, které je možno spatřit pod hladinou. Přistání proběhlo hladce, na letišti nás vítá Chakku a skupina se hned naloďuje. Je trochu pod mrakem, a tak je přechod ze zimy do tropického prostředí velice příjemný. Nezbytný welcome drink, rozebrání kajut, loď zvedá kotvy a jede se na první ponor. Vyrazili jsme rovnou na manta point severně od Male. První ponor, první manty, první nadšené zápisy do potápěčských deníčků. Je čas postarat se o naše žaludky. Trochu litujeme, že náš skvělý kuchař z předchozího safari zde již není. Asi byl příliš dobrý na to, aby vařil malé skupince hostů na lodi. Jídlo je dobré, ale nenadchne…

Roztáčí se kolotoč: 6:30 budíček, briefing a v 7:00 první ponor. Snídaně, odpočinek a kolem 11:00 druhý ponor následovaný obědem. Odpolední ponor kolem 15:00, a pak už siesta, kterou si každý užívá po svém. Tak to jde den za dnem. Třetí den mraky mizí a svět pod vodou se rozsvítí sluncem. Manty, žraloci, velrybák, želvy, obrovská hejna ryb i zachovalé korálové útesy - to vše nám moře servírovalo jak na zlatém podnose. Co ponor – to zážitek, kvanta fotografií a pocit uspokojení. Co víc si přát? Všechno jednou končí a i my jsme se museli smířit s návratem do reality. Poslední chuťovka v podobě ponoru na vrak poblíž letiště, návštěva tržiště v Male, balení zavazadel a hurá domů...

Určitě se sem ještě vrátíme!

 Prosím o strpení - doplním detailní itinerář naší cesty 

První zanoření roku 2012

7. 1. 2011

 Kde jinde by měl „hastrmanní rok“ začít, než na Rumchalpě? Silvestrovský ponor nás namlsal, a tak s Tomášem vyrážíme opět do známých vod. Během pohodového, téměř hodinového ponoru jsme zavítali do nejzazších částí lomu. Tam byla voda výrazně čistší, než v okolí vstupních plat. Plachetnice odpočívala na svém místě a v chladném příšeří působila pohádkovým dojmem. Litujeme, že s sebou nemáme foťák. Kdo by si myslel, že suprová viditelnost kolem 7 metrů pomůže v pozorování štik či sumců by byl zklamán: vyjma drobných ryb opět ani ploutvička! Přesto se vynořujeme spokojeni s vědomím, že boršč v restauraci Na Kumburáku a pivko to jistí…

Hastrmany od vody zdraví…

Boďa + Tomáš

The Best of...

aneb to „nej“ z Jižní Afriky

Prosinec 2011

Potápění s tuleni

South Africa, Cape Town, Atlantický oceán

"Už nejsi žena, už jsi potápěč." Tento známý vtípek svoji pravdivost stvrdil v okamžiku, kdy o něžná pohlaví postávající u krajnice nikdo z projíždějících řidičů pohledem ani nezavadil. Rozpálený asfalt frekventované silnice, my zakukleni v pětce neoprenu a navrchu ještě pětka short, plná polní na zádech a krůpěje potu na čele. Už jen přelézt svodidla, sestoupit po příkrém svahu a jsme tam. Na bíle zpěněném pobřeží Atlantického oceánu.

Obtížné místo pro zahájení ponoru jsme si nevybrali my, nýbrž kolonie tuleňů. Kvůli té tu právě jsme. Sídlí v počtu mnoha desítek kusů asi 200 m od pobřeží, rozvalují se na obřích balvanech, jež se jako nedobytný ostrov zvedají ze zvlněné hladiny. První šlápnutí do slané vody nám napovědělo, že i v Jižní Africe, kde je začátkem prosince léto, může člověk umrznout. Na potápěčském počítači naskočila teplota vody. Krásných 7 stupňů, jež způsobuje Benguelský proud z Antarktidy.  Ale kdo se chce stát tuleněm, ať si pěkně na svůj nový pokojíček zvyká. Přifukujeme žakety, přetáčíme se na záda a zdoláváme dlouhý úsek hezky po hladině, abychom v lahvích ušetřili všechen vzduch jen na ponor. Plaveme spořádaně, moc kolem sebe nekopeme. Potravinový řetězec je v těchto lokalitách nekompromisní. Tuleň je oblíbená potrava žraloka bílého.  Na blízkých plážích vyvěšují v případě nebezpečí vlaječky. My jsme ve výhodě – žádné vlaječky nás nestresují. Nejsme na pláži, ale v divoké zátočině. Blažená nevědomost budiž pochválena!   

Na začátku skutečného zanoření, kdy už palce všech potápek směřují dolů, nabývám co do výdaje tepelné energie pocit, že teď už bych se klidně odstrojila a zalezla s čajem do teplé postele. Ale opak je pravdou. I můj palec se stáčí směrem ke dnu. Vypouštíme žakety a hra na podvodní honěnou začíná.

Podívaná na dvoumetrové „krtečky“ je úžasná. Tak jsem si tuleně pojmenovala v okamžiku, kdy se první ze zvědavých čenichů s fouskama, který silně připomínal přerostlého krtka domácího, zavrtal přímo před čenich můj, aby si jej zblízka prohlédl. Jak rychle se objevil, tak rychle zmizel. Stejně jako desítky dalších laškujících krtků. Se svými na první pohled neohrabanými těly se točili po šroubovici rychlostí blesku ke dnu a zase vystřelovali nahoru. Vyfotit ty hyperaktivní tvory bylo skoro nemožné. Přesto se pár snímků vydařilo. A takto jsme spolu dováděli po celou dobu ponoru.

Na pevninu jsem se v samém závěru akce doplazila po břiše. Ploutve mi sundali přítomní gentlemani a pomohli mi postavit se na chladem znehybnělé končetiny. Ale stálo to tělesné postižení za to!

 Vánoční rybí polévka

South Africa,  Umkomaas (vesnička ležící 80 km od Durbanu), Indický oceán.

Žraločí breefing neměl chybu. Odehrával se totiž na korbě náklaďáčku, který nás i s člunem převážel podél pobřeží Indického oceánu k místu nalodění. Takže po celou dobu školení na téma "jak nenaštvat pana Žraloka" běžel dle vzoru Járy Cimrmana hlučný motor a my si z rad zkušeného mořského vlka neodnesli téměř nic. Nezbývá tedy než nechat tomu volný průběh a spolehnout se na vlastní intuici.

Gumový motorový člun je krátce po osmé hodině ranní spuštěn na vodu, my navlečeni do záchranných vest a přikurtováni. Vyrážíme na širý oceán. Přímo u pobřeží doslova přeskakujeme třímetrové příbojové vlny. Občas se nájezd na další vodní hradbu nepovede, takže opakovaně kroužíme a naše tělesné schránky jsou jako ve středověké mučírně bez milosti lámány na kusy.  Nakonec se podařilo. Příprava rybí polévky může tedy začít. Postup je poměrně jednoduchý. Do člunu se naloží pár kýblů s několika desítkami kilogramů rybích mrtvolek a několika litránky čerstvé krve. Divemaster s pomocníkem vyhazují průběžně po malých dávkách návnadu do moře a současně vypouštějí krev (cizí, ne vlastní). Netrvá to dlouho a my s tichým úžasem sledujeme, jak se za zádí zjevuje jedna mlsná černá ploutev za druhou. Po hodině se jejich počet blíží ke stovce! Kotvíme. Nejprve jdou do vody dva plné barely s další rybí pochoutkou, pak hrazda zavěšená na dvou bójkách a ukotvená u dna. Té se budeme pouze přidržovat. Jsou celkem silné proudy v kombinaci se swellem a my musíme zůstat nehybně trčet na místě ve svislé poloze po dobu 70-ti minut. Takže hrazda plní pouze roli pohodlného kanapíčka, na kterém se budeme v mírumilovné hloubce 8-mi metrů povalovat a sledovat živou televizi.

„One, two, three .. GO!“ zní téměř vojensky povel lodního kapitána. Pomocí kotoulu vzad opouštíme ve čtveřici člun a jako jeden muž se ocitáme uprostřed připraveného akvárka. Vyfouknout žaket, doplavat ukázněně k hrazdě a pak už na práci kromě zírání není vůbec nic. Třímetroví mackové - žraloci černoploutví - jsou všude okolo nás. Stali jsme se nedílnou součástí přírody. Díváme se z očí do očí prehistorii a vdechovaný vzduch z automatiky se mísí s pocity absolutní pokory, obdivu, respektu a dosud nepoznaného štěstí ze setkání dvou světů. Jako zvláštní prémie se nám u samého dna během ponoru zjevili tři pětimetroví žraloci tygří! Byl to skutečný nářez. Divemaster v intervalu 15-ti minut tyto akvarijní rybky dokrmoval. Podrážděním jejich chuťových pohárků se vždy roztočilo další neuvěřitelné 3D promítání. "Proč mi sakra kopeš do nohy?" ptá se mne hastrmanskou posunkovou řečí můj buddy David a ťuká si na čelo. Vzápětí se jeho ruka omlouvá a i přes automatiku v jeho puse vidím, jak se řehtá vlastnímu dobrému vtipu. Neokopávala ho totiž buddy Markéta z čeledi "potápěč". To třímetrový černoploutvák si ho zezadu očuchával a nakonec dospěl k rozhodnutí - "Ne, tak tohle já fakt nežeru!". Další kousek projel chvíli poté přímo mezi námi - místa na hrazdě bylo totiž pro všechny zúčastněné dost a my mezi sebou měli zbytečně nevyužitý volný metr. A ještě třešnička na dortu. Jeden z krasavců se totiž rozhodl, že už ho k smrti nuděj chladné žralokyně a otřel se o můj neopren po celé jeho délce. Tak na tento projev náklonnosti, na ten já nikdy nezapomenu. A věřím, že on na svoji divnou teplomilnou rybu taky ne. 

Závěrem ještě technické rady, které jsme si odnesli poté, co jsme po ukončení akce požádali o dodatečný odborný debreefing bez přítomnosti nastartovaného motoru:

 - Vzpřímená poloha během ponoru (nepřipomínat vodorovnou polohou zbytečně rybu)

- Celkově se znehybnit, vyzařovat klid a pohodu (zkrátka se usmívat)

- Při těsném kontaktu "tváří v tvář" zavřít oči

- Na libové bílé prstíky nasadit nechutné černé rukavice (zapomněli jsme je doma)

- Při plavání na hladině se přetočit na záda, dát prsty v pěst a založit na hrudi, nekopat moc ploutvemi

  (nejprve jsem nechápala, proč právě při ponoru se žraloky divemaster piluje můj plavecký styl a opakovaně na mne volá: "Margaret!! Keep your hands like that!!", ale poslechla jsem instruktora na slovo a dnes se mohu pochlubit všemi deseti prsty.) 

- Nebýt v bílém! (takže nevěsty a bílé paní na ponory nebrat). Pokud žralok útočí, tak přednostně na bílou barvu. Proto jsou prý potapěčské čluny bílé, aby od nás, nudných černých neoprenů, odvedly pozornost. A skutečně byl člun hezky ožužlaný.

- A poslední, leč nejdůležitější rada na závěr je: nekrvácet!

Člověk se zkrátka stále učí.

Markéta a David Váňovi

Bleskovka na Rumchalpě

Slunečné sobotní ráno, poklidná snídaně, za okny příjemné 3 stupně nad nulou a zvoní telefon... „ Co takhle zajet na Rumchalpu“, zní Tomášův návrh.  Coby ne, nafoukáno je a slunce láká k vykoupání. Tradiční zastávka na kafe a jsme na lomu. Kromě služby tu není ani noha. Led má kolem 15 – 20 cm, ale je na povrchu rozměklý. Neváháme a soukáme se do suchoňů.  Proklouzneme vzorně připraveným vstupem pod vodní hladinu. Viditelnost je slušná, ale po několika desítkách metrů narážíme pod stěnou na bariéru kalu. Viditelnost klesá na 50 centimetrů. Otáčíme a u 12 m plata je již standardní viditelnost. Na Pathfinderu máme 120 metrů šňůry, vydáváme se tedy do zadní části lomu. Kolem jachty je parádní viditelnost kolem 6-7 metrů. Kocháme se scenériemi, prozkoumáváme okolí vraku, ladíme trim a užíváme si pohodový beztížný stav.  Rutinní návrat trochu zdramatizuje silná křeč, která se Tomášovi „zakousla“ do nohy“.  Po 60 minutách se opět blížíme k vstupnímu platu. Nevěřím svým očím - směje se tam na mne holý zadek! Místní otužilci zde zkouší izolační vlastnosti svých tukových polštářků. Přestože jsem se do tohoto okamžiku cítil v tepelném komfortu, zamrazilo mi v zádech. Pryč odtud! Balíme. Teplá polévka a pivo v bistru Na Kumburáku a hurá domů… Po cestě kujeme plány na další víkend – v soboru jedeme znovu!

Od vody zdraví Boďa + Tomáš